Do jejích řad se díky svému pracovnímu úsilí zařadil i u nás ve své době známý Alexej Grigorjevič Stachanov (21. prosince 1905 – 5. listopadu 1977) pocházející z vesnice Lugovaja v Orlovské provincii. Od roku 1927 byl zaměstnán na dole „Centrální Irmino“ v Donbaské uhelné oblasti v jihovýchodní Ukrajině a od roku 1935 přímo jako horník se sbíječkou. Po absolvování přesvědčovacího školení pak zanedlouho na tomto pracovním místě v noci z 30. na 31. srpna 1935 vytvořil rekord v rubání uhlí. Během směny trvající 5 hodin a 45 minut čistého času spolu se dvěma pomocníky, kteří se starali o výdřevu, tj. zesílení a zpevnění stěn důlní chodby, osobně vytěžil 102 tuny uhlí, tj. asi 140 m3. Tím dosavadní normu, která činila 7 tun vytěženého uhlí za směnu na jednoho horníka, překročil 14,5 krát.
Sovětská propaganda přiřkla celý rekordní výkon pouze Stachanovovi, i když sám nepracoval. I tak ale tato trojice vytěžila 34 tun uhlí na každého, tj. stále téměř 5x víc, než určovala norma, a to díky novému způsobu rozdělení práce. Do té doby několik horníků společně rubalo uhlí pomocí sbíječek, a potom vyrubanou chodbu opět společně vyztužovali výdřevou. Stachanov přišel s tím, že horník by měl pouze rubat uhlí a ne se zdržovat s výdřevou. „Pokud bude takto provedena organizace práce, je možné vytěžit ne 9, ale 70 až 80 tun za směnu,“ navrhoval Stachanov.
Nutno však podotknout i to, že předem byly pro Stachanovovu rekordní těžbu připraveny optimální podmínky, zařízení v dole bylo znovu překontrolováno, aby během rekordního rubání nedošlo k nějaké závadě, a bylo zajištěno také mnohem lepší osvětlení pracoviště než obvykle. V září téhož roku Stachanov svůj dosavadní rekord ještě překonal vytěžením 227 tun uhlí za směnu, tj. cca 315 m3. Tento nový Stachanovův rekord vedl ke všeobecnému zvýšení dosavadních těžebních norem a přispěl k tomu, že horníci rubající uhlí se sbíječkou v ruce, tzv. raziči, byli často neoblíbení. Dostávali vyšší plat než ostatní horníci, kterým kvůli nové organizaci rubání sice přibyla práce, ale mzdy už ne. Dalším důsledkem takových honů na rekordy bylo zanedbávání pravidel bezpečnosti práce a nevhodné přizpůsobení pracovních pomůcek, např. zvětšování lopat, což mělo za následek úrazy úderníků a následně i jejich invaliditu, Stachanovovy rekordní výkony využila Komunistická strana Sovětského svazu v celé zemi v údernické kampani známé jako „Stachanovské hnutí“ zorganizované ve všech odvětvích průmyslu a v dopravě.
Slávu spojenou spolu se všeobecnou pozorností, materiálními výhodami, k nimž patřila i mimořádně velká peněžní odměna, o které se prostému člověku ani nesnilo, a vysoká ocenění – dva Leninovy řády, Řád Rudého praporu a další vyznamenání a titul Hrdina socialistické práce – úderník Stachanov bohužel neustál. Začal se chovat arogantně, oddával se pití a v opilecké rvačce dokonce ztratil komunistickou legitimaci a oženil se s nezletilou, i když není dost dobře jasné, jak se mu to vlastně povedlo.
Navenek však měl „našlápnuto“ na skvělou kariéru. V letech 1936 – 1941 studoval na průmyslové akademii v Moskvě, potom dělal vedoucího dolu číslo 31 v Karagandě v Kazachstánu. Od roku 1943 do roku 1957 pracoval jako vedoucí oddělení socialistické soutěže při Lidovém komisariátu uhelného průmyslu Sovětského svazu v Moskvě, Bydlel ve slavném vládním „Domě na nábřeží“, rezidenčním komplexu postaveném v roce 1931 na Bersenevském nábřeží řeky Moskvy pro sovětskou elitu. Když zemřel Stalin, který stachanovské hnutí podporoval, byl Stachanov donucen se roku 1957 vrátit na Chruščovův příkaz na Donbas. Tato změna se úderníka velmi dotkla a začal proto ještě víc pít. Na Donbase bydlel několik let na ubytovně, protože rodina se odmítla odstěhovat za ním a zůstala dále v Moskvě. Nakonec se Stachanov stal ředitelem několika dolů a v roce 1974 na prahu sedmdesátky odešel do důchodu.
Zemřel tři roky poté, 5. listopadu 1977, ve věku 72 let v psychiatrické léčebně, kde byl hospitalizován kvůli závažným následkům jeho chronického alkoholismu – roztroušené skleróze s částečnou ztrátou paměti a deliriu tremens. Příčinou jeho úmrtí se stalo krvácení do mozku, k němuž došlo poté, co Stachanov uklouzl na slupce od jablka, udeřil se do hlavy a zemřel, aniž by znovu nabyl vědomí. Pohřben byl na městském hřbitově ve městě Torez v Doněcké oblasti.
Stachanovské údernické hnutí neminulo ani nás, ani další lidově demokratické státy, kde ho po 2. světové válce zaváděly a podporovaly tamní komunistické strany. Zvláště se ujalo stachanovské hnutí tkadleny Lydie Gavrilovny Korabelnikové (nar. 1926), kdy její brigáda a poté celá dílna vyrábějící dětskou obuv v továrně Pařížská komuna v Zamoskvorečí (části Moskvy) dokázala ušetřit tolik materiálu, že z něj vyráběla obuv dva dny v měsíci. Tato „iniciativa“ se pak rozšířila v dalších sektorech lehkého průmyslu a i v podnicích satelitních zemí Sovětského svazu podle známého a stále opakovaného hesla těch dob „Sovětský svaz – náš vzor“. Zavedení jejích metod do praxe mělo například za následek výrobu příliš krátkých pánských košil, jak si pamětníci vzpomenou ještě dnes. I na to, jak potom musely být tyto údernicky vyrobené košile podomácku nastavovány.
