Jmenoval se Viktor Andrejevič Kravčenko a narodil se 11. října 1905 v rodině revolucionáře, vystudoval inženýrství, specializoval se na metalurgii a pracoval v Donbasu. Při studiu se seznámil s budoucím sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem. Roku 1928 vstoupil do armády a o rok později i do komunistické strany. Jeho nadšení však brzy vyprchalo, když se stal na Ukrajině svědkem násilné kolektivizace, která měla za následek hladomor, a viděl, jakým způsobem se pracuje v ocelárnách v Donbasu. Osobně zažil represe během Stalinova „Velkého teroru“, kdy byly statisíce lidí zatčeny a popraveny nebo, v tom „lepším“ případě poslány do gulagu, nejméně na 15 let. Kravčenko sám zatčení v té době se štěstím unikl.
Během druhé světové války sloužil v armádě jako politický komisař a byl vyslán do sovětské obchodní komory ve Washingtonu, kde sjednával válečné dodávky. Využil příležitost a 4. dubna 1944 v USA požádal o politický azyl. Sověti okamžitě požadovali vydání zrádce, Kravčenko však azyl dostal a pro jistotu v něm v USA žil pod krycím jménem Peter Martin, protože sovětská tajná služba řadu sovětských emigrantů zavraždila.
V Sovětském svazu Kravčenko zanechal manželku Zinajdu a syna Valentina (1935 – 2001). Zinajda se znovu provdala a její druhý manžel Valentina adoptoval a dal mu i své jméno, aby na sebe neupozorňoval příjmením biologického otce. I přes tuto změnu byl Valentin stále nazýván synem „zrádce vlasti“ a v roce 1953 odsouzen na pět let do gulagu. V hrozných podmínkách se pokusil o sebevraždu. O politický azyl v USA požádal poté, co se dozvěděl o svém nevlastním bratrovi Andrewovi. Sešel se s ním v roce 1992 na dojemné tiskové konferenci. Zemřel v roce 2001 na srdeční selhání právě v ten den, kdy obdržel americké občanství.
Po udělení amerického azylu Kravčenko navázal vztah s Američankou Cynthii Kuser-Earle (1910 – 1985). Vytvořili spolu rodinu, ale nikdy se nevzali kvůli snížení šancí na objevení Sověty. Narodili se jim dva synové, Anthony (1947 – 1969) a Andrew (*1950) a bylo rozhodnuto, že budou užívat příjmení matky, které získala v druhém manželství (Earle). O pravé totožnosti svého otce synové nevěděli až do roku 1965.
Kravčenkova kniha „Zvolil jsem svobodu“ (1946, slovensky „Žil som pod červenou hvězdou“, 2012, česky nevyšla) vzbudila mimořádný ohlas a byla přeložena do mnoha jazyků, protože otevřeně popisovala hladomor na Ukrajině způsobený násilnou kolektivizací, poměry v gulagu a další praktiky sovětského vedení. Fakta, která Kravčenko v knize zveřejnil, byla tak otřesná, že jim nikdo ani nechtěl věřit a francouzský komunistický časopis „Les Lettres Françaises“ ho roku 1951 otevřeně obvinil ze lži.
Kravčenko se rozhodl bránit soudní cestou a teprve nyní se ukázalo, jak moc na něm Sovětskému svazu záleží. Na proces v Paříži v roce 1951 dodal SSSR jako svědky Kravčenkovy bývalé spolupracovníky, kteří jej obvinili, že je zrádce. Přítomna byla i bývalá manželka Zinajda, která přidala nařčení z bití, fyzického násilí a sexuální impotence. Když se další svědek, jistý důstojník MVD (pozdější KGB), o Kravčenkovi vyjádřil dokonce jako o mentálně zaostalém, Kravčenko už pomluvy nevydržel, vyskočil a zařval: „Nejsme v Moskvě! Kdybys nebyl svědkem, vyřídili bychom si to jinak!“
Proti Kravčenkovi svědčili i významní francouzští levicoví intelektuálové, například známý spisovatel Vercors, který se později s komunisty rozešel po potlačení maďarského povstání v roce 1956. Další svědek, francouzský filosof Roger Garaudy, který začal svou myšlenkovou cestu jako komunista a skončil u islámu a popírání holocaustu.

Pár špatných rozhodnutí, zničená rodina a sebevražda. Tragický a hlavně varující osud ruské básnířky
Proti Kravčenkovi vystoupil také francouzský komunista a vědec Frédéric Joliot-Curie, který přijal příjmení své manželky, dcery Marie a Pierra Curieových. On sám po skončení druhé světové války obdržel vědecké informace o britském a americkém programu výroby jaderných zbraní a předal je svým „sovětským přátelům“. V jeho případě se opět potvrdil dřívější Stalinův odhad. Když mu šlo o získání tajemství A-bomby od západních vědců, řekl tehdy: „Kontaktujte vědce. Vědci jsou naivní.“ Joliot-Curie se poté, zřejmě „za odměnu“ stal předsedou „Světové rady míru“ (1950 – 1959) financované SSSR. Podle jednoho odhadu vydávala Moskva ročně až 200 milionů dolarů na podporu mírového hnutí na Západě, protože to dobře sloužilo jejím zájmům.
Soud o tom, že Kravčenko má pravdu a nic si nevymyslel, přesvědčili svědci, kteří přežili sovětský systém lágrů, včetně bývalé komunistické novinářky Margarete Buber-Neumann, vdovy po německém komunistovi Heinzi Neumannovi, který byl zastřelen během „Velkého teroru“. Přežila jak sovětský, tak nacistický koncentrační tábor a poukázala na podobnost sovětské a nacistické diktatury. Bylo to poprvé, co se Západ takto veřejně seznámil s poměry, jaké skutečně v SSSR panují.
Kravčenko později ještě vydal knihu Zvolil jsem spravedlnost, kde pro změnu kritizoval americký kapitalismus. Že to jde i jinak, se pokusil v praxi dokázat v Bolívii. Nějakou dobu tam provozoval doly, kde horníci měli lepší a spravedlivější pracovní podmínky. Po počátečním úspěchu ale zbankrotoval v důsledku úředních obstrukcí a korupčních aktivit ze strany obchodních partnerů, přičemž svou roli zde sehrála také tajná policie KGB.
Kravčenko se pak vrátil do USA, kde žil v soukromí, ale stále sledován agenty NKVD, zejména Markem Zborowskim. Když byl 25. února 1966 Kravčenko nalezen ve svém bytě na Manhattanu v New Yorku s prostřelenou hlavou, policie to kvalifikovala jako sebevraždu. Kravčenkův syn však byl přesvědčen, že ho zavraždila KGB. Nakonec, nebyl by ani první, ani poslední, koho by stihl takový osud.