Markov nejprve býval nadšeným komunistou a významným členem Bulharské komunistické strany a prominentním stranickým spisovatelem. Zúčastnil se mnoha stranických sjezdů a byl také velkým přítelem Todora Živkova. V té době vedl bohémský život, o kterém se většině Bulharů, a nejen Bulharů, ani nesnilo.
Přesto začal být ke komunistickým poměrům, které v jeho vlasti panovaly, značně kritický, dokonce z komunistické strany vystoupil a živil se pouze psaním. Velmi citlivě vnímal nesvobodu, v níž žili lidé v komunistické části Evropy, silně podporoval pražské jaro 1968 a dokonce se chtěl v té době do Československa oficiálně vystěhovat.
V roce 1969 se mu podařilo získat oficiální povolení k výjezdu z Bulharska do Itálie, kde chtěl navštívit svého bratra. Domů, do stalinistického státu, ovládaného prezidentem Todorem Živkovem, se však již nikdy nevrátil. V roce 1971 se usadil v Londýně, kde začal pracovat pro rádio BBC, Deutsche Welle a také dojížděl do Mnichova, kde spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa (RFE) financovaným USA. V nepřítomnosti byl za emigraci v Bulharsku odsouzen na 6 let a 6 měsíců. Jeho knihy byly vyřazeny z knihoven. V roce 1975 se oženil s Annabelle Dilkovou a o rok později se jim narodila dcera Alexandra-Raina.
V Londýně se Markov stal otevřeným kritikem Živkova a jeho režimu. Žil v mylném domnění, že je v bezpečí a že Živkov a jeho lidé si na něj v exilu nedovolí. Bulharská tajná služba na něj přitom vedla spis pod kódovým jménem „Wanderer“ a předpokládá se, že se ho bulharští komunisté chtěli zbavit. Dvakrát se už agenti pokusili Markova zavraždit, ale nepodařilo se jim to. Proto požádali o pomoc sovětskou tajnou policii KGB.
K třetímu útoku na Markova došlo během deštivého večera 7. září 1978, v den oslav narozenin Todora Živkova, když Markov jel do redakce BBC. Přišel na zastávku „Waterloo Bridge“, připojil se ke skupině čekajících lidí. Náhle však ucítil v pravé noze štípnutí. Otočil se a spatřil neznámého člověka, který zvedal ze země svůj deštník. V mylném domnění, že ho bodl komár či jiný hmyz, Markov štípnutí ignoroval a nastoupil do přijíždějícího autobusu.
Tu noc se mu však udělalo zle, byl převezen do nemocnice, kde 10. září 1978 po třech dnech utrpení zemřel. Vzhledem k okolnostem Markovova úmrtí, k výpovědím lékařů a k podezření, že byl Markov otráven, nařídil Scotland Yard důkladnou pitvu. Forenzní patologové potom v jeho lýtku objevili kulovitou kovovou kulku o velikosti špendlíkové hlavičky s otvůrky, jimiž jed v ní obsažený pronikl do těla zavražděného. Šlo o ricin, který je mnohokrát jedovatější než jed kobry, a proti němuž tehdy neexistoval protijed. Podle oficiálních zdrojů Markova zavraždil agent KGB, na což však neexistují důkazy. Je to však nejpravděpodobnější verze, protože Markov byl pro bulharské i sovětské komunisty tak velkým nepřítelem, že ho nechali zavraždit.
Přes obecnou popularitu této „deštníkové teorie“ je však pravděpodobnější variantou, že byla použita jiná, podstatně menší a hlavně „běžnější“ speciální zbraň KGB. Není potřeba vytvářet speciální zbraň úpravou deštníku, když lze použít malou plynovou pistoli, modifikované pero, nebo cokoliv jiného menšího než deštník, což zaručí větší diskrétnost a snadnější manipulaci. Markov mohl při ohlédnutí vidět agenta, jak zvedá ze země spadlý deštník, ale upuštění deštníku mohlo být jen manévrem sloužícím pouze odvedení pozornosti od samotného vpichu jedu.
Navíc vyšlo najevo, že deset dní před útokem na Markova byl stejným způsobem učiněn pokus o zabití bulharského přeběhlíka Vladimíra Kostova. Lékaři našli v jeho těle stejný druh kulky. V jeho případě však došlo k tomu, že ricin obsažený v kulce byl z velké části zničen při vlastním výstřelu. Proto se do Kostovovy krve zřejmě dostalo jen malé množství ricinu, který u něj vyvolal horečku. Kostov potom vypověděl, že na něj vystřelil muž, který měl malou tašku, ale ne deštník.
Útočník nebyl ani v jednom případě odhalen, natož zadržen a odsouzen. Britské noviny „The Times“ v té souvislosti pouze přinesly zprávu, že hlavním podezřelým je Ital jménem Francesco Gullino, který žije v Dánsku a může cestovat volně po celé Evropě.
Až v roce 1990, po pádu v komunismu, bývalý agent KGB Oleg Kalugin odhalil sovětské angažmá v této „deštníkové vraždě“, což potvrdil i sovětsko-britský agent Oleg Gordijevskij. V roce 1993 potom dánská policie zadržela dávného podezřelého, Francesca Gullina. Protože se však nedočkala součinnosti z bulharské strany, musela Giullina zase propustit. Tím veškeré snahy o objasnění celého případu prozatím – a možná už i navždy – skončily.
