Michail Alexandrovič Šolochov (24. května 1905 – 21. února 1984) pocházel z kozácké oblasti SSSR, konkrétně z Kružilina ve Věršenské stanici a s výjimkou krátkého pobytu v Moskvě v tomto kraji prožil celý život. Z toho vyplývá i jeho osobnostní a nakonec i literární specifikum. Kozáci byli svobodní obyvatelé uralských a jihoruských stepí, kteří zde žili v zemědělských osadách. Vládli si sami, neznali žádnou vrchnost jako nevolníci. Zároveň ale jejich vojsko, především vynikající lehká jízda, bránila jižní hranici Ruského impéria. Po revoluci v roce 1917 se jich řada postavila proti komunistům a SSSR kozáky potom prakticky zlikvidoval. To ve svých dílech zachytil i Šolochov. A jak žil?
- Jeho otec pocházel z kupeckého rodu, matka z rodiny ukrajinských rolníků. V letech 1914 – 1918 navštěvoval gymnázia Moskvě. Dokumentární svědectví o jeho životě v době občanské války se nezachovala.
- Po vítězství sovětské moci na Donu pracoval jako pomocný účetní a několik měsíců jako daňový inspektor a za svévolné snížení vybíraných daní v době hladomoru byl odsouzen podmínečně na jeden rok.
- V roce 1922 nemohl být přijat na vysokou školu v Moskvě, protože neměl praxi odpracovanou v průmyslu a doporučení Komsomolu (komsomolcem nikdy nebyl). Vystřídal několik zaměstnání a pak se vrátil do vesnice Vjošemskaja. Roku 1924 se oženil s učitelkou kozáckého původu Marií Petrovnou Gromoslavskou, se kterou měl čtyři děti.
- Od roku 1923 uveřejňoval v moskevských časopisech povídky, věnované občanské válce na Donu. V letech 1928 – 1930 vyšly první tři svazky románu „Tichý Don“, který se jednak stal největším úspěchem sovětské literatury a jednak Šolochovovi vynesl světovou proslulost. Po Stalinově ceně roku 1941 za něj roku 1965 získal i Nobelovu cenu. Oproti tomu, o čem psal dříve, v tomto románu jsou hrdinové komunisté a jejich protivníkem kozák, neuznávající moc bolševiků, který však je zobrazen s pochopením a sympatiemi. To pochopitelně vyvolalo negativní odezvu stranických literárních kritiků. Od té doby se však Šolochovův život změnil. V roce 1931 vstoupil do komunistické strany, byl zvolen do Nejvyššího sovětu a zastával vysokou funkci ve Svazu spisovatelů. Dostal se na vrchol nejen jako spisovatel, ale i jako představitel sovětské vládnoucí elity.
- Proto pro něj potom zřejmě byla na prvním místě práce spojená s jeho stranickými a dalšími funkcemi, neboť poslední díl „Tichého Donu“ vyšel až v roce 1940, mezi prvním a druhým dílem „Rozrušené země“ je prodleva 27 let a román „Bránili svou zem“ se marně pokoušel dopsat. Tatam je poetika a svěžest donského nářečí. V dalších jeho dílech ho nahrazují texty plné ideologických a jazykových klišé. V poválečných letech mu, kromě jiného, vyšla i povídka „Osud člověka“, která byla také zfilmována. Sám Šolochov říká: „Píšeme podle kompasu našich srdcí, a naše srdce patří straně.“
10 věcí, které nejspíš nevíte o Petru Bezručovi. Své tajemství si před 61 lety vzal s sebou do hrobu
- Jakmile v roce 1929 vyšly první kapitoly „Tichého Donu“, ihned se objevily dohady o tom, že Šolochov použil rukopis neznámého autora-kozáka, který zahynul v občanské válce. Okamžitě se na autorovu obranu objevil dopis členů „Ruské asociace proletářských spisovatelů“, v čele s A. Fadějevem, že se jedná o zlomyslné útoky pomlouvačů. Pak hlasité posuzování autorství románu na celá desetiletí utichlo, protože by se na to vztahoval článek 58 trestního zákoníku o boji s kontrarevoluční činností. Výsledkem by byl trest smrti, nebo v „lepším“ případě pobyt v gulagu.
- V 70. letech se spory o autorství „Tichého Donu“ objevily znovu. Literární badatelé soudí, že Šolochov upravil cizí rukopis tak, aby vyhovoval linii vytýčené komunistickou stranou a jako důkazy předkládají myšlenkovou, kompoziční a stylistickou různorodost textu románu. Většina těchto badatelů považuje za skutečného autora donského spisovatele Fjodora Krjukova, který zahynul při ústupu v řadách bělogvardějců. (Podobný problém existuje i u nás s autorstvím „Slezských písní“ Petra Bezruče, které je rovněž zpochybňováno.)
- Román „Tichý Don“ byl zfilmován až v roce 1957, i když se o tom uvažovalo na začátku 50. let. Realizace mohla být provedena až po Stalinově smrti roku 1953, údajně proto, že Šolochov nepatřil ke Stalinovým oblíbencům. O proto se, poučen různými a častými čistkami, spíše věnoval stranické práci a ne psaní literatury.
- Stalin totiž angažoval všechny oficiální spisovatele, např. Konstantina Simonova, Alexandra Fadějeva, Borise Polevého, Michaila Šolochova a další, aby psali román a povídky, kde by ruské vlastenectví a sovětský režim byly dvě totožné věci. Dostávali za to ohromné honoráře a jejich životní zázemí bylo tak přepychové, že si to prostý sovětský pracující nedovedl ani představit. Šolochov by měl možná s psaním „podle stranické linie“ tvůrčí problém.
