Herecký koncert Josefa Vinkláře a Viktora Preisse v televizní inscenaci Dialog s doprovodem děl. Lehce ovíněný generál, zlhostejnělý k lidskému utrpení a lékař, který se dívá jako lékař a ne jako voják. Hodnost, kterou mu přidělili, je ryze formální, aby se nemusel na obvazišti hádat s každým frajtrem. Tím kapitánem je Alexander Fleming, jehož objev v budoucnu zachrání životy stovek milionů lidí.
Narodil se 6. 8.1881 na farmě Lochfield, ve Skotsku. Na nedostatek sourozenců si stěžovat nemohl, jeho rodiče přivedli na svět osm dětí. Nevyrůstal však v nuzných poměrech, jeho otec byl statkář a rodina byla velmi dobře ekonomicky zajištěna. Malý Fleming prošel různými typy škol, od malotřídky až po univerzitu. Rodiče byli osvícení, nebyl jediný, kdo z rodiny studoval.
Když v roce 1899 vypukla Druhá búrská válka, přihlásil se sotva dospělý Fleming do armády jako dobrovolník. Jeho další dva bratři udělali totéž. Podobných nadšenců však bylo tolik, že se Fleming do války vůbec nezapojil, skotská jednotka nebyla do Afriky odeslána. Naštěstí.
Přeskočme nyní do roku 1908. Čerstvě vystudovaný lékař pracuje na fakultě, kde studoval. Byl to tehdy takový zvyk, že jednotlivé nemocnice měly mecenáše a vlastní fakulty, kde si pěstovaly lékařský dorost. Bakteriologická laboratoř profesorů Wrighta a Freemana mu nabídla místo. Střídání pracovních míst nebylo před sto lety ještě tak populární a tak Fleming prožije v této laboratoři celý život.
K objevení penicilinu přispěla náhoda. Stará Petriho miska, s kulturou plísní, na agaru. Svědomitý laborant, který si potrpí na čistotu, by ji zřejmě již vyhodil, nebo umyl. Fleming byl však puntičkář. Rád experimentoval. Náhoda přeje připraveným. Bakterie, které se v okolí plísně měly množit, zahynuly. Cosi je zabíjelo, zatímco plíseň si vesele rostla dál.
Vypěstovat plíseň druhu Penicillium Notatum nebylo těžké, mnohem horší bylo izolovat její účinnou látku. V okolí Fleminga byl o jeho objev minimální zájem. Trvalo to dlouhých dvanáct let, než se to podařilo, v květnu 1940, oxfordskému chemikovi Ernstu Chainovi a biochemikovi Howardu Floreyovi.
Opět byla válka. Británie však neměla prostředky k tomu, aby na státní úrovni sponzorovala vývoj nového léku. Soukromníci se zase obávali malého zisku. Profesor Florey měl však kontakty za oceánem a to bylo v té chvíli rozhodující. Spojené státy americké ještě do druhé světové války nevstoupily a jejich výzkumný potenciál byl plný energie a dolarů. Výzkum nabral obrátky. Plíseň, pěstovaná na melounech, začala konečně produkovat velké množství nového, zázračného léku. Počty vyléčených lidí začaly stoupat natolik, že si nového léku povšimli i novináři. A nejen oni. Zde se nabízí zajímavá konspirační teorie. Šéf nacistického abwehru Canaris, nepochybně o tomto léku věděl, snad jej měl i k dispozici. Po atentátu na Heydricha tento lék však neposkytl. Stejně jako i jiní nacističtí prominenti, se Heydricha bál, a nenáviděl ho. Sepsi v organismu sulfonamidy nezvládly a Heydrich přestal existovat. Lze si jen s mrazením v zádech domýšlet, co by se stalo, kdyby se díky penicilínu uzdravil.
Následná medializace přinesla kupodivu pozitivní ohlas. Farmaceutické firmy ucítily příležitost a začaly se předhánět. Fleming, Chain i Florey získali za svůj objev plným právem Nobelovu cenu. Fleming zemřel v roce 1955, na infarkt myokardu. Až vás začne bolet v krku a začnete zobat tabletky s nahořklou příchutí, pak vězte, že tomu zanedlouho bude již sto let, kdy pan Fleming objevil na parapetu laboratoře zapomenutou Petriho misku s plísní.
