O cestě do Afriky uvažoval Albert Schweitzer (14. 1. 1875 – 4. 9. 1965) už v 90. letech 19. století, když se ve francouzském misionářském časopise dočetl, že se hledají dobrovolníci do Gabunu. Předtím se ale na svou nakonec celoživotní misi rozhodl řádně připravit. Co ho vedlo k tomuto rozhodnutí?
Sám k tomu napsal: „Nemohl jsem se smířit s tím, že bych mohl šťastně žít, když jsem kolem sebe viděl tolik lidí zápasit se starostmi a utrpením… Nemohl jsem přijmout štěstí jako něco samozřejmého, musel jsem za něj něčím zaplatit.“
A rozhodl se zaplatit tím, že ve svých třiceti letech, roku 1905, začal studovat medicínu, i když už měl v té době tři doktoráty – z filozofie, teologie a hudební vědy a působil na univerzitě jako profesor. Rodina a jeho přátelé byli doslova jeho rozhodnutím zděšeni. Studium medicíny zakončil roku 1912 a spolu se svou ženou začal shromažďovat léky, nástroje, obvazy, vybavení pro svou nemocnici a nový domov v rovníkovém pralese. K tomu samozřejmě potřeboval peníze. Jako hluboce věřící protestant nečekal na cizí pomoc, ale sám osobně začal shánět finance – vydával výzvy, přednášel, psal knihy a pořádal varhanní koncerty. Všechny výtěžky z těchto činností šly na vybudování budoucí nemocnice. A tak mohl roku 1913 přistát v doprovodu své ženy se sedmdesáti bednami a dvěma tisíci marek ve zlatě na pustém břehu řeky u vesnice Lambaréné.
Jeho první nemocnicí se stala stará a opuštěná misionářská stanice, kam docházeli nemocní lidé z horního i dolního toku řeky, i třeba ze vzdálenosti více než 300 km. Léčil kožní choroby, malárii, spavou nemoc, malomocenství, srdeční choroby, zánětlivá onemocnění a záškrt, chirurgické zákroky prováděl jen u kýly a elefantiázy. Jeho pacienti mu říkali „Oganga“ (kouzelník) a Schweitzer bojoval nejen s nemocemi, ale také proti pověrám a čarodějnictví.
V meziválečném období Schweitzer střídavě pracoval v africké nemocnici a cestoval po Evropě, kde sháněl další potřebné finanční prostředky. Dostával jednu poctu za druhou, včetně Nobelovy ceny za mír v roce 1952, psaly o něm noviny a časopisy. Časem se však začaly ozývat hlasy, že nemocnice je příliš primitivní, z lékařského hlediska bezcenná a existuje jen proto, aby uspokojila Schweitzerovu bezmeznou ješitnost. Přitom Schweitzerovým životním krédem byla „úcta k životu“, kterému zůstal věren až do smrti.
K těm nejhorším útokům na jeho osobu a ke kritice jeho činnosti došlo až po jeho smrti. Gabunský prezident Bongo nazval zesnulého pralesního doktora „koloniální bradavicí“ a nemocnici „ostudou“ mladého, vzestupujícího národa. Vedoucí lékař, který do nemocnice Lambaréné nastoupil v 80. letech, prohlásil, že doktor Schweitzer byl nepochybně kolonialista, že to byl člověk 19. století, že necítil potřebu dát vychovat mladé Gabonce jako lékaře a zaměstnat je v nemocnici. V roce 1974 potom už většinu nemocniční sester tvořily Gaboňanky vyškolené v Lambaréné, ale ani jeden gabunský lékař či lékařka, neboť ti ve městech měli až 30x vyšší plat než v Lambaréné.
Byly tyto výčitky Schweitzerových kritiků oprávněné? Dr. Schweitzer za svou hlavní zásadu považoval posvátnou úctu k životu. Vědomě nechtěl do pralesa přenášet evropské poměry a potřeby, měl jen prostě v úmyslu podle svých možností mírnit bídu v pralese. A po celé desetiletí byl také jediným člověkem, který to dělal. S postupujícím věkem se také stával stále rozhořčenějším nepřítelem technického pokroku: „Lidstvo přes svou hrdost nad sebou samým neučinilo žádný pokrok, ideály umírají a nikdo si toho nevšímá a nestará se o to a v generaci, která žije z dřívějších činů, se projevují příznaky duchovní únavy,“ prohlásil v době, kdy v Evropě zuřila první světová válka.
Na myšlenku dr. Schweitzera navázali čeští studenti, kteří se vypravili na Expedici Lambaréné (1. 1. – 13. 9. 1968). Jejím cílem bylo dovézt do nemocnice v gabonském Lambaréné humanitární dar v podobě léků, zdravotnického materiálu a lékařských přístrojů, protože po občanské válce v roce 1960 se tato nemocnice dostala do vážných potíží. Expedice cíle své cesty nedosáhla, protože nebyla rozhodnutím místní vlády vůbec vpuštěna na území Gabonu. Část humanitární pomoci potom účastníci výpravy alespoň předali zástupcům nemocnice, k nimž patřila i dcera Alberta Schweitzera, mimo gabonské území. Až po mnoha letech vyšlo najevo, že příčinou nevpuštění československé expedice do Gabunu bylo zhoršení vztahů mezi Československem a Gabonem poté, co jeden z vůdců nepodařeného puče v Gabonu získal azyl na československé ambasádě v Nairobi, odkud pod diplomatickým krytím putoval dál do exilu. Československá diplomacie, často jako prodloužená ruka Moskvy, v té době hrála v Africe svoji hru, o níž účastníci expedice neměli ani potuchy.
Jak by se na to asi díval dr. Schweitzer? Zřejmě by pochopitelně zklamaným účastníkům Expedice Lambaréné řekl to, co své vnučce, která kdysi projevila přání pracovat v jeho nemocnici: „Každý může najít své Lambaréné kdekoliv.“
