Sefardský Žid Moše, syn Maimonův, se narodil na sklonku první třetiny 12. století ve španělské Córdobě, tehdy nejkrásnější metropoli Pyrenejského poloostrova. Arabská kultura stále dominovala, třebaže již probíhala rekonkvista, dobývání území zpět do rukou křesťanských vládců. Maimonides pocházel z významné, vysoce vzdělané rodiny. Svůj talent, všestrannost a pronikavý intelekt prokázal ještě jako chlapec. Do relativně tolerantního světa islámského Španělska v polovině století zasáhla fanatická sekta Almohádů. Kvůli nim Maimonides opustil Córdobu, aby nemusel změnit víru.
Po letech putování se Maimonidova rodina usadila ve Fustátu, staré Káhiře. Po řadě neštěstí, která Mojžíše a jeho blízké postihly, stal se jejich živitelem a jedinou oporou. Opustil studia filozofie, astronomie, matematiky a halachy, židovského náboženského práva. Již dříve se věnoval medicíně, otevřel si tedy lékařskou praxi. Jeho věhlas lékaře se rychle rozšířil; přednášel i před svými kolegy ve státní nemocnici. Do svých služeb jej povolali legendární sultán Saladin, skvělý vojevůdce kurdského původu, a jeho syn al-Afḍal.
Maimonides však dále poskytoval lékařskou péči prostým židům, muslimům a křesťanům. Napsal řadu prací zabývajících se medicínou, včetně populárního souboru zdravotních pravidel, který věnoval sultánovi al-Afḍalovi. Maimonidovo lékařské učení nezastaralo: pojetím a obsahem je v mnoha ohledech úžasně moderní. Moše ben Maimon působil jako rabi, vůdčí člen židovské komunity, vyučoval na veřejnosti a pomáhal svým lidem s různými osobními a společenskými problémy.
Maimonidovy spisy byly četné a rozmanité, počínaje arabsky psanými ranými pracemi. Například „Pojednání o logické terminologii“ vytvořil v šestnácti letech. V arabštině vytvořil také jedno ze svých stěžejních děl „Komentář k Mišně“, tj. k záznamu ústní tradice judaismu a souhrnu rozhodnutí židovského práva („Kitāb al-Sirāj“); text pak převedl do vybroušené hebrejštiny. Jeho opus magnum představuje „Mišne Tora“, „Opakování Zákona“, na němž pracoval prakticky až do smrti. Obsahuje 14 knih a téměř 1 000 kapitol. Jedná se o vůbec první komplexní kodex halachy.
Druhou význačnou prací je „Dalálat al-hirín“, hebrejsky „More nevuchim“ čili „Průvodce zbloudilých“ (případně „tápajících“ či „zmatených“). Toto formálně rozevláté filosofické dílo se objevilo původně v arabsko-židovském jazyce jeho soukmenovců, kteří žili v muslimských zemích. Zaujalo rovněž evropské scholastické učence a bylo záhy přeloženo do latiny a dalších jazyků. Maimonides se v něm pokusil skloubit Aristotelovo učení s filozofií judaismu a polemizoval s dosavadními představami, např. o podstatě Boha, stvoření a posmrtném životě.
Maimonides také napsal řadu menších děl, příležitostných esejů zabývajících se tehdejšími problémy, kterým čelila židovská komunita, a udržoval rozsáhlou korespondenci s učenci, studenty a vedoucími komunit. Zastával racionální přístupy a kritizoval astrologii. Jeho dílo iniciovalo změnu středověkého židovského myšlení, ale ovlivnilo i pozdější filozofy, jako byli Benedikt de Spinoza a G. W. Leibniz. Odborné spisy Mošeho ben Maimona představují významnou kapitolu v dějinách lékařské vědy a jeho jméno zdobí četné instituce.
Život Mošeho ben Maimona, arabsky Abú Imrán Músá ibn Majmún Ibn Abdalláh al-Qurtúbí al-Andálusí al-Isrá’ílí, byl poznamenán rozporem mezi tradicí a novátorstvím, mezi antickým odkazem a hlubokou vírou v judaismus, mezi převládající kulturou islámu a vědomím, že Arabové postupují vůči Židům nepřátelsky. Zemřel dne 13. prosince roku 1204 v egyptském Fustátu. Jeho tělo však podle legendy spočinulo v Tiberias na území dnešního Izraele. Maimonidův odkaz připomíná nádherný moderní náhrobek.
