Letos uplyne od přistání na Měsíci již půl století, a tak jsem se rozhodl tento příspěvek pojmout trošku jinak. Technické parametry, jména lidí i jejich osudy, jsou příliš známé, a opakovat je zde, nemá smysl. Padesát let, to už si zaslouží trochu filozofie. Kdyby existoval stroj času, jistě by se u téže televizní obrazovky tísnili mnozí vědci, básníci, snílci. Měsíc byl odjakživa jejich snem. Byli by zde pánové Kepler, se svým Měsíčním snem, a nepochybně i Cyrano se svým širákem. Nepřehlédnutelný baron Prášil by si jistě měl o čem povídat, s předsedou dělového klubu Barbicanem, kterého s jeho dvěma druhy dopravilo na Měsíc obří dělo, odlité na Floridě. Jules Verne by si s nimi jistě velmi rád přiťukl, pohárem dobrého, francouzského vína.
Znalcům vědecké fantastiky se omlouvám, já vím, že ti tři hrdinové pana Vernea na Měsíci nikdy nepřistáli. Máme zde ale spisovatele Trosku a jeho Zápas s nebem, pana Clarka, s knihou Měsíční prach, nebo Běhounkovu Akci L. Zkrátka a dobře, dvacáté století už bylo zralé pokusit se dobýt Měsíc v praxi. Vyzní to možná cynicky, ale jen díky dvěma světovým válkám učinila věda a technika takový krok vpřed, že stálo za to uskutečnit tento velmi starý sen. Ješitnost není jen negativní vlastností. Zde se projevila v tom dobrém světle. Američané zkrátka nedokázali přenést přes srdce, že jejich globální soupeř na této planetě, Sovětský svaz, už měl za sebou nejen první družici na oběžné dráze, ale i prvního člověka.
Velký a rozhodující skok vpřed, pomohl Američanům uskutečnit jistý německý konstruktér raket, Werner von Braun, jehož odvetná zbraň V2 deptala Londýn. Nezranitelná tehdejší technikou, neviditelná zraku, pro svoji děsivou rychlost. Američané byli velkorysí. Stejně jako jejich soupeř na východě. Žádné vězení, žádné šikanování, ale rýsovací prkno a nová šance. Braun se novým chlebodárcům odvděčil, jeho Saturn V byl na svoji dobu tou nejsilnější raketou světa. V2 byla proti němu silvestrovskou rachejtlí. Saturn V měl v šedesátých letech naštěstí jen mírové využití. Byla to opravdu zvláštní doba, kdy vzájemné rozpory mezi oběma velmocemi byly na čas utlumeny. Byl to úspěch celého lidstva a lidé si tehdy opravdu vzájemně drželi palce. Nikdo nikomu nepřál neúspěch, i když by se našly nečestné výjimky. 21. 7. 1969 ve 3.56 středoevropského času se noha prvního pozemšťana dotkla povrchu jiného tělesa. Ve světle předcházejících snah a obětí, vyznívají dnešní konspirační teorie o tom, že vše bylo natočeno kdesi ve studiu, směšně a uboze. A na závěr mi dovolte krátce ocitovat Cyranova slova, z filmu Baron Prášil. Úžasné dílo Karla Zemana, z roku 1961.
Patřila Luna dosud jenom nám, básníkům, snílkům, smělým fantastům, i dobrodruhům v bílých parukách. Fantastům v redingotech, i těm, v divných přilbách, ze stránek nových románů. Nyní však širák odhazuji v dál. Ať letí hvězdám v ústrety. Ať naším jménem vítá všechny vás odvážné, kteří jste již na cestě do velké náruče, která se zove vesmír.
