Ludvíkova zahraniční politika byla od samého počátku zaměřena na posílení velmocenského postavení Francie, což postupně způsobovalo konflikty s několika mocnostmi Evropy. Kromě válek s Nizozemím vedl válku o dědictví španělské, která Francii finančně i morálně velmi zdevastovala. Válčil i s králem českým a uherský Leopoldem I. Habsburským (1640 ve Vídni – 1705 tamtéž) o tzv. falcké dědictví, což jinak jmenujeme Devítiletou válkou, válkou Augšpurské ligy nebo válkou Velké aliance (1688 – 1697).
Francouzskému králi se kvůli jeho politice a kvůli barbarským zvěrstvům na dobytých územích přezdívalo „Turek Západu“. Po celém Německu a Rakousku, ale i v Čechách a na Moravě se vzmáhaly protifrancouzské nálady, Francouz se stal synonymem barbara. Na podzim roku 1688 začala francouzská vojska vypalovat města v dnešním Německu – (Heidelberg, Mannheim, Baden a mnohá další) a poté byl plán údajně rozšířen i na česká města. Cílem bylo vyvolat totální chaos.
Autorem této paličské myšlenky měl být Ludvíkův oblíbenec, generál Ezéchiel du Mas, Comte de Mélac (1630, Sainte-Radegonde, Francie – 1704 v Paříži).
V Čechách bylo 21. června 1689 teplé a suché jaro a bylo větrno. Vzplál hostinec v domě U Černého orla v Kaprově ulici, vítr oheň rychle přenesl na truhlářskou dílnu, ležící přes ulici. Kostelní zvony od svatého Valentina na Starém Městě vyzváněly poplach a lidé se sbíhali na pomoc. Vědra, která měla být podle platného požárního řádu naplněna vodou, ale byla prázdná.
Vítr ale vál směrem k Vltavě, což uchránilo Nové Město. Požáru podlehly například Nové Mlýny, domy v dnešní ulici Na Poříčí, v Dušní, včetně Petrské čtvrti. Požár trval čtyřiadvacet hodin. Při požáru shořelo (mimo jiné) 766 obytných domů (z toho 318 židovských), šest kostelů a klášterů, deset synagog, novoměstské obecní mlýny s pilou a vodárnou. Zemřelo 150 až 174 židů, většina zřejmě v jedné ze synagog, v níž hledali záchranu i se svými cennostmi. Obětí mezi křesťany bylo méně, zřejmě v řádech pár desítek.
Kostelu svatého Jakuba na Starém Městě, který byl nejvyšším gotickým kostelem na Starém Městě, se zřítila klenba.
Již před velkým pražským požárem se v dobových letácích upozorňovalo na nebezpečí působení francouzských agentů, respektive českých agentů ve francouzských službách, a těm byly připisovány i jiné požáry českých měst (Klatovy, Hořovice, Trutnov, Broumov). Okamžitě se rozšířily názory, že tak rozsáhlý požár nemohl vzniknout náhodou, a mezi židy převládl názor, se k nim oheň nerozšířil z Kaprovy ulice, ale vypukl na zcela jiném místě jejich města. Pražské noviny Ordinari Post Zeitungen den po požáru barvitě líčily, jak barbarsky si počínali francouzští vojáci při vypálení německého Špýru. Objevily se případy napadení domnělých viníků i snahy o jejich lynčování.
Pražský Apelační soud 1. července 1689 v listě císaři hlásí, že Prahu nepochybně zapálili Francouzi, jeden byl zadržen a k činu se přiznal. S největší pravděpodobností se jedná o Benedikta Dureze, Francouze pocházejícího z blízkosti Lyonu, z nějž bylo přiznání vynuceno na mučidlech a už 29. června byl popraven. Podobně bylo usvědčeno a popraveno i několik dalších francouzských žhářů. Poprava v téhle podobě znamenala zpola uškrcení a následní upálení, předtím ještě pro zpestření odtrhání prstů z ruky (člověk by asi přiznal ledacos).
V líčení těchto historií musíme do značné míry vycházet ze spisů Josefa Svátka (1835 v Praze – 1897 tamtéž), u kterého si není autor těchto řádek jist, zda byl víc historikem, nebo spisovatelem, který může si pomoci fantazií. Berte tedy následující líčení s tímto vědomím.
Podle Svátka francouzský ministr války markýz François Michel Le Tellier de Louvois (1641 v Paříži – 1691 ve Versailles; vzpomínáte, nechal uvěznit muže se železnou maskou!) usiloval o to, aby i přední česká města byla sežehnuta, aby tak císař Leopold I. finančně vykrvácel. Louvois rukou filipsbruského plukovníka Pirrola (na základě rozkazu generála de Mélaca) české zajatce za dobrou mzdu najal k zakládání ohňů po městech v Čechách. Jako zakladatel požáru je uváděn Vavřinec Procházka (1660 ve Volduchách – 9. 9. 1689 v Praze), který k paličské úloze přemluvil ostatní spolupracovníky. Podle Svátka to vnímali jako mstu za to, že od rakouského vojska nedostávali sjednaný žold. Do čela tlupy třiceti najatých paličů se měl postavit jakýsi setník Sedmihradský, postava ze všech nejzáhadnější. Ke své činnosti byli vybaveni třaskavými granáty s doutnáky a zásobou zápalných látek. Podobných tlup bylo údajně vypraveno během jara roku 1689 z Filipsburku do Čech ještě několik, celkem asi 150 najatých paličů.
My víme najisto jen tolik. Že k rozšíření požárů tehdy přispěla vedra a sucha a zmatky tehdejšího hasičství.
Existují i názory, že celé francouzské spiknutí byla v případě Prahy fikce, tedy že si „Ohnivý“ Procházka svou výpověď pod nátlakem vymyslel nebo že mu byla podsunuta vyšetřovateli (jsou doklady o tom, že své výpovědi měnil). Mohlo jít i o dobovou protifrancouzskou propagandu, které se chytlo pár šílených pyromanů.
V ortelních knihách pražského apelačního soudu jsou pouze čtyři odsouzení: Benoit Durez (žhářství – upálen), Matěj Sobinský (žhářství – upálen), Vavřinec Procházka (žhářství – upálen), Václav Pechovský (nedbalost s ohněm u Černého orla – pranýř). Další zatčení byli dva a oba byli osvobozeni (kapitán la Fleur, Maxmilian Septier). Zbývající paličské kauzy let 1689–90 byly došetřené jako s ohněm v červnu 1689 nesouvisející. Důvěryhodnost tehdejšího apelačního soudu je ovšem vážně narušena jeho kauzami dalšími, kdy se vskutku nevyznamenal.
Sumasumárum – Židé si navzdory protestům řady úřadů a křesťanských obyvatel prosadili obnovení Židovského města v původní podobě. Staroměstský magistrát se neúspěšně pokusil zničení Židovského města využít k úplnému vystěhování pražského židovstva za hradby.
A jista je ještě jedna věc – že „Francouzský požár“ významně pomohl při přerodu části Prahy z gotické do barokní podoby. Alespoň k něčemu nám byl terorista z Versailles dobrý.
Zdroj: Wikipedie
