Morové bakterie se na území Severní Ameriky objevily teprve na počátku 20. století, takže zde žijící savci si proti nim nevybudovali žádnou imunitu. Dalekosáhlé následky to má zejména pro místní hlodavce, v jejichž doupatech žijí blechy, které morové bakterie ze svého zažívacího traktu přenášejí kousnutím na většinu savců včetně člověka. Morové epidemie podobné těm středověkým, kdy zemřely miliony lidí, však již naštěstí nehrozí. V prvních fázích onemocnění lze totiž člověka vyléčit podáním antibiotik. Hostiteli blech jsou tedy zejména hlodavci, kteří si budují stálá doupata. Jen v takových doupatech se totiž mohou blechy rozmnožovat. Nejvíce zasaženy jsou pak podzemní kolonie psounů, kteří obývají severoamerické prérie.
Psouni až ve více než devadesáti procentech případů svůj boj s bakterií moru prohrávají a hynou.
Ve 20. století mnoho jejich kolonií zcela zaniklo a stavy psounů tak klesly o více než 95 %. Morové epidemie ale neohrozily pouze psouny, kteří jsou důležitou potravou většiny zdejších predátorů. Pokud šelma sežere psouna nakaženého morovou bakterií, onemocní a často umírá rovněž.
Přenos nemoci z kořisti na predátora se stal osudným také tchořům černonohým, kteří jsou na psounech přímo závislí. Živí se pouze jimi a stejně jako oni jsou vůči moru silně vnímaví. V polovině minulého století byl tchoř černonohý dokonce již považován za vyhynulého, ale v 80. letech byla objevena jedna malá kolonie. Většina zdejších tchořů sice již byla morem též nakažena, podařilo se však odchytit několik zdravých jedinců, v zajetí je rozmnožit a poté vracet zpět do přírody.
Dnes patří tchoř černonohý k nejohroženějším zvířatům v Americe. Z tohoto důvodu organizace zabývající se záchranou tchořů začaly hledat způsob, jak je před morem ochránit. Ve spolupráci s vojenskými lékaři, kteří vyvíjejí protimorové vakcíny pro lidi, se tato látka začala testovat na tchořích a od roku 2008 byli tchoři před vypuštěním do přírody očkováni.
Očkovaní tchoři jsou vůči moru odolní, bohužel však pouze na dobu třiceti dnů. Po uplynutí této doby je potřeba očkování zopakovat, což je u volně žijících jedinců téměř nemožné.
Vědci tedy od očkování tchořů upustili. Ochránit tchoře před morem může jen jeho úplná likvidace v psouních koloniích. Práškování insekticidy, které měly v psouních norách vyhubit nakažené blechy, se ukázalo jako nedostatečně účinné.
Vědci tedy místo tchořů přistoupili rovnou k očkování psounů. Vyvinuli očkovací látku, která se jim dá aplikovat v potravě. Vyrobili návnadu, jež kromě vlastní očkovací látky obsahuje psouny oblíbené arašídové máslo a rovněž neškodné barvivo, které se po pozření ukládá v jejich srsti. Díky tomu lze pak i rozeznávat očkované psouny od neočkovaných. Návnady přichystané v okolí nor všech druhů psounů skutečně zafungovaly. Následně proběhl velký odchyt psounů, jimž vědci odebírali vzorek srsti a vousků a zjišťovali v nich přítomnost barviva. Ukázalo se, že přibližně 70 % jedinců návnadu sežralo a získali tak proti moru imunitu. Očkování psounů tedy funguje a doufejme, že tímto způsobem lze dopomoci i k záchraně tchořů.
