Mění se jen jejich příčiny, následky a rekvizity. Je to nekonečný boj. Bojíme se od chvíle, kdy začneme vnímat svět. Zlo pohádkového světa. Čerti, vodníci, strašidla, bloudící po hradbách starých hradů. Dětský strach je upřímný a hluboce prožívaný a nijak se neliší od strachu dospělých. Pohádkový svět má však jednu nespornou výhodu. Zlo v něm bývá potrestáno. Svět dospělých už taková pohádka není. Zločiny, války, nemoci. Vždy je důvod se něčeho, či někoho bát a zlo se nám často nepotrestáno šklebí do tváří. Fascinace smrtí někoho jiného. Plné náměstí lidí, potlesk při popravách zločinců. Bizarní rozkoš z pocitu, že se sice mám důvod bát, ale nic mi nehrozí. On musí zemřít, já žiji. Nezní to příliš optimisticky, že? Člověk by ale nebyl člověkem, kdyby se nesnažil najít na strachu něco příjemného, když už se tedy nedá odstranit.
Dosáhnout toho bylo překvapivě snadné. Bojíme se rádi. Za zamčenými dveřmi, u své lampy s barevným stínítkem. Stíny v každém temném koutu a v rukou nějaké hororové povídky. Zdá se to být naivní představa. Produkty současné vizuální techniky na nás chrlí potoky krve a smrt je v nich jaksi neosobní, něco naprosto běžného, nad čím není třeba se znepokojovat. Přečtete si třeba povídky E. A. Poa, a v duchu si řeknete, jak se něčeho takového mohl vůbec někdo bát. Jeden zazděný protivník, jeden stařec udušený polštářem, jeden dům propadlý do smrduté bažiny. Směšné? Zkusme to tedy jinak.
Osud k vám byl milosrdný, patříte ke střední třídě, po práci nepadnete únavou, nýbrž můžete sáhnout po knize. Ta petrolejka je opravdu dobrý vynález, rozhodně jste dnes na trhu udělali dobře. Máte konečně klid a Ďáblův elixír je skutečně lákavý název. Pan Hoffmann se vám při tom bude koukat přes rameno.
Narodil se 24. ledna 1776 ve Východním Prusku, v Královci. Ve městě založeném před půl tisíciletím, českým králem Přemyslem Otakarem II. v rodině soudního rady. Dnes jej najdeme na mapě s názvem Kaliningrad. Sudičky mu vložily do kolébky dar fantazie, hlubokou vnímavost, ale i přecitlivělost a křehkost ducha a těla. Netrpěl nouzí, ale ubíjel ho stereotyp a maloměšťáctví, nejen jeho rodiny, ale i jeho okolí. Navenek poslušný a průměrný student, uvnitř snílek s bizarními představami. Nicméně práva vystudoval úspěšně a nastoupil kariéru soudního úředníka. Byl i velmi talentovaným hudebníkem, autorem divadelních her a malířem. Ta poslední dovednost byla také příčinou jeho pozdějších komplikací v úřednické kariéře. Na jakémsi plesu karikoval svými obrázky přítomné hosty a narazil. Mocí obdařený hlupák se postaral, aby měl důvod litovat. Hoffmann je překládán z místa na místo, nicméně i tak se mu podaří oženit se svou velkou láskou Marií Rorerovou. Přichází válka Pruska s Napoleonem. Prusko je poraženo u Jeny. Dochází k reorganizaci státní správy a Hoffmann přichází o místo.
Rodinné starosti ho poprvé v životě přinutí pokořit se. Ohnutý hřbet byl přijat a Hoffmann nastupuje jako dirigent divadla v Bamberku. Zkouší psát fejetony a recenze k divadelním hrám a kupodivu, daří se mu to. Začíná být známým a využije příležitosti. První mysteriózní povídka, kterou napsal, se jmenuje Rytíř Gluck a vyšla v roce 1809. Pojednává o setkání s dávno zemřelým hudebníkem. Později se stěhuje do Berlína, kde již trvale zakotví. Jeho osobnost však zůstane už napořád rozdvojená. Přes den svědomitý úředník, v noci společník kumpánů z mokré čtvrti, fantasta a náměsíčník, který svoje groteskní a hrůzné představy vtěluje do svých románů. Prý se při psaní svých děl sám bál tak, že vyžadoval, aby ho manželka při psaní držela za ruku.
K nejzdařilejším patří jeho román Ďáblův elixír. Zde Hoffmann nashromáždil všechny, svoje často i zvrácené představy o katolickém náboženství. Jako evangelík je mohl sledovat s odstupem. Ochromen ke konci života těžkou chorobou, musel svoje práce již diktovat. Zemřel Berlíně 25. 6. 1822.
Jeho dílo bylo inspirací mnoha mistrům fantasy a hororu i v budoucnosti. Edgar Allan Poe, Charles Baudelaire nebo Franz Kafka. Jeho životem se zřejmě inspiroval i Robert Louis Stevensona. Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda by mohl být Hoffmannovou autobiografií. Hoffmannovy příběhy se dají dobře číst i po dvou staletích a neměly by u vás v knihovničce chybět. Stojí za to.
