Pro objektivitu je třeba uvést, že katolíci nebyli rozhodně jediní, kdo si libovali v trestu smrti upálením. Protestanti v porovnání s nimi nejsou žádný béčkový tým. Upalovalo se vždy. Byl to trest za prohřešky, které byly v naprosté většině v rozporu s náboženstvím. Proti výkladu víry, proti morálce, proti náboženským předpisům.
S upálením se setkáme již v bibli. Krvežíznivý bůh Starého zákona, v třetí knize Mojžíšově, vyjmenovává prohřešky, za které byla nemilosrdná, spalující hranice. Čarodějnictví, ale také homosexualita a incest. Později se přidaly i další prohřešky, jako žhářství nebo travičství.
Člověk byl vždy vynalézavý, co se týče umění, vzít někomu život. Protože znal jenom jediný způsob, jak člověka stvořit, vynahradil si to nepřebernou škálou metod, jak člověka zabít. Upalování dotáhl téměř k dokonalosti. Nepředstavujete si však hromadu dříví a na ní stojícího odsouzence. Je to mýlka, která se drží velmi houževnatě.
Německo, Španělsko a České země praktikovaly upálení, při kterém byl odsouzenec stojící u kůlu, obložen dřívím jen do výše kolen. Itálie, Francie a Anglie zarovnala dřívím odsouzence až ke krku a meziprostor ještě vyplnila slámou. Byl to trýznivější způsob, protože kouř stoupal nad hlavu a milosrdné zadušení se nedostavilo. V carském Rusku vhazovali odsouzence do hořících, pro ten účel postavených chatrčí.
Ve slezské Nise se zřejmě shlédli v týrání proroka Daniela a házeli provinilce do rozpálených pecí. Svatý Eustach byl vhozen do rozžhavené, měděné sochy býka. Další inspirace. Žádný dávný středověk, ale kupodivu sedmnácté století. Kremace zaživa opravdu není výmyslem. Oblíbené byly i kozácké svíčky. Tak se říkalo lidem obalený slámou, nebo koudelí a politých smolou. Něco podobného prováděl i Nero s křesťany, v knize Quo Vadis. Tuniky bolesti. Možná, že se i Sienkiewicz touto ukrajinskou praktikou inspiroval.
Upalování mělo svoje přísná pravidla. Každý trest byl individuálně připravený, takříkajíc na míru provinění odsouzence. Pokud bylo provinění méně závažné, nebo se v soudcích pohnulo srdce, bylo do dříví přidáno hodně materiálů, které při hoření produkují velké množství dýmu. Byla to v podstatě milosrdná smrt, protože se odsouzenec nejdříve udusil. Někdy také kat, na tajný pokyn soudu, odsouzence během přivazování ke kůlu uškrtil řetězem. Prusové uvazovali ke krku pytlík se střelným prachem.
Mistr Jan Hus zemřel na hranici rychle. Z pohledu výkonu trestu tuctové upálení kacíře. Podle kronikáře Oldřicha z Reichenthalu prý za dobu, kdy lze odříkat třikrát Otčenáš. Nabízí se domněnka, že čeští páni, kteří byli v Kostnici a již neměli šanci Husa zachránit, podmázli kata a on sestavil hranici tak, aby se Hus udusil dříve, než k němu plameny dorazí. Slabá útěcha, ale aspoň něco. Jeronýmu Pražskému o rok později podobnou úlevu nikdo neposkytne a on si užije plamenů dosyta. Od kostnické hranice uplynulo letos neskutečných 605 let. Hranice, která měla strávit kacíře a zastrašit jeho následovníky. Byl to až do té doby osvědčený prostředek. Jenže v Husově případu se církev tragicky zmýlila. Kostnickou hranicí zažehla další požár, který pak marně hasila dvě desetiletí.
