Nejstarší záznamy o barvení látek pocházejí z mladší doby kamenné z Číny, kde lidé barvili své šaty ruměnkou. Nevíme však, zda z estetických důvodů – nebo to mělo pouze nějaký symbolický význam. Jistá je však skutečnost, že barva se brzy stala určitým příznakem moci.
Například ve starověku byl neproslulejší barvou tzv. tyrský purpur. Féničané měli tehdy pověst výborných řemeslníků a jedním z jejich hlavních artiklů byl právě purpur. Vyráběl se díky mořským měkkýšům ostrankám, jež barvu vystřikují při ohrožení. Získat jeden gram barvy znamenalo chytit a vypreparovat více než osm tisíc jedinců těchto měkkýšů. Pro svoji krásu a exkluzivitu purpur nebyl určen pro obyčejné lidi, pro které by oblek v této barvě představoval přímo smrtelný zločin.
Další proslulou barvou bylo indigo. Toto modré barvivo původně pochází z Indie. Vyrábí se z keře indigovníku. Květy, svázané do otýpek, se vkládají do kádí s vodou, kde se zatíží těžkými dřevěnými kládami. Barva zde tímto způsobem během několika hodin doslova vykvasí. I díky syté indigové modři se snadno daly rozpoznat bohaté vrstvy obyvatelstva.
Evropa ve výrobě barev poměrně dlouho zaostávala. Barvířské řemeslo jako takové se začalo rozvíjet až v době renesance v Itálii, v zemi, která je svou módou ostatně proslulá dodnes. Zámořské expedice vozily do obchodních měst, jako byly kupříkladu Benátky nebo Florencie, mimo jiné také exotická barviva. Například dřevo zvané „braza“, z něhož se vyráběla skutečně skvostná červená barva, dalo později i název zemi svého původu, Brazílii. Po cizokrajných barvách byla v té době dokonce taková poptávka, že tvořily většinu nákladu na obchodních lodích. V tomto období také začínají vznikat rovněž i první evropské učebnice barvířství.
