Narodil se do rodiny erbovních měšťanů, před vánocemi, roku 1555. Otec Dacziský, známý spíše jako Ondřej Křivoláček (po své první ženě) byl bohatý soukeník, vlastnil podíl na stříbrném dolu, a ještě ke všemu byl kutnohorský rychtář. Byl dvakrát ženat a zplodil patnáct dětí, ze kterých přežila jenom třetina. Tři synové a dvě dcery.
Nebyl to zřejmě jen tak někdo, protože mu roku 1564 císař Ferdinand I. Habsburský udělil erb a predikát Dačický z Lorce. Nemusíme hledat, byla to původně tvrz na předměstí Kutné hory. Dodnes je tam známý pivovar, který tehdy vlastnil jeden z Dačického synů, Václav. Císař Maxmilián II. tento predikát doplnil ještě o přídomek z Heslova. Zde by bylo dobré uvést, že ony Dačice nejsou totožné s těmi nedaleko Jindřichova Hradce, nýbrž jde o Dašice, na Pardubicku.
Mikuláš byl opravdu pěkné kvítko. Bylo mu patnáct let, když se zbavil protivného učení v Kladrubském klášteře a vrátil se domů. Otec zemřel a jemu spadl do klína podíl po otci. Patnáctiletý člověk byl v roce 1570 považován za dospělého a tedy plně svéprávného, k nakládání s penězi. Mladík si toho byl vědom a také se podle toho choval. Na Mikuláše začaly docházet stížnosti jedna za druhou. Divoké pitky, povětrné ženštiny a výtržnosti byly na denním, či spíše nočním pořádku. Městská šatlava byla pro něho známým místem, kde se často musel prospat z následků nadměrné lásky k dobrému vínu.
Známé přísloví o džbánu a utrženém uchu se naplnily o dvanáct let později. Pan Mikuláš zabil v souboji, v hostinci U Svobodů, Felixe Novohradského z Kolovrat. To mu už projít nemohlo, zabití šlechtice se nedalo zamést pod koberec. Mikuláš Dačický skončil opravdu ve vězení a soudní spory se táhly několik let. Nakonec se vdova spokojila s finančním odškodněním a Dačický byl na svobodě.
Jistě dobře znáte film Cech panen kutnohorských. Panna Alžběta Mládková, která vytáhla Dačického z maléru, promptně předloženým okružím, skutečně žila. V roce 1590 se s ní Mikuláš oženil. Manželství trvalo 20 let, bohužel, zůstalo bezdětné. S přibývajícími lety se pan Mikuláš zklidnil.
Snad k tomu přispěla i rodová kronika jeho pradědečka, Bartoše z Práchňan. Uvědomil si, že by vůči jeho předkům nebylo hezké, kdyby po něm zůstal jen prázdný pohár. Začal zápisky redigovat, uspořádávat, a dávat dohromady. Nakonec se i on připojil svým literárním dílem. S nezaměnitelným stylem psaní, nám zanechal jedinečný, barevný a plastický obraz téměř jednoho století, od Jagellonců až po tragédii na Bílé Hoře.
Dačický nebyl žádný tendenční kronikář, který píše na čísi objednávku. Byl dosti bohatý na to, aby se nemusel podbízet mocným a lakovat přítomnost na růžovo. S nadhledem, bez zloby, ale i s mrazivou střízlivostí a ironií vypočítává pády, nemoci, tragédie, ale i běžný život lidí své doby. Kutná Hora zde vyvstává v živých obrazech.
Pan Mikuláš zemřel v roce 1526, a doslov k jeho práci doplnil synovec Matyáš. Jeho dílo zůstalo však pouze v rukopise. Pan Mikuláš zřejmě na tisk nepomýšlel. Dílo ovšem nezapadlo, dnes se jeho zápisky již vydávají tiskem. Obraz renesančních Čech je před čtenářem v sytých barvách.
