Říkal jste mi, že dnes máte pořádný den blbec, a přitom se tak hezky usmíváte. Jak se vám daří překonávat těžkosti?
Já si myslím, že pokud je člověk zdravý, tak je všechno dobré. Myslím si, že se nemám na co vymlouvat. Dnes právě mám nějaké těžkosti se zdravím, ale s překonáváním těžkostí problém nemám. Spíš se někdy obtížně zbavuji nějakých negativních věcí, a proto se jim vyhýbám. Už několik let se proto nekoukám na televizní zprávy. Ale pořád si něco čtu. Je dobré, že vám čtečka nabízí třeba bylinky, já si čtu každý den o rajčatech nebo o okurkách. Příroda mě baví a těší. Musím být v přírodě, musím mít svůj speciální svět. Obdivuji lidi, co jsou v Praze, v Praze mi to šlo daleko hůř.
V Mníšku pod Brdy máte zahrádku a také tam chováte obrovské brazilské slepice…
Lidem to přijde hrozně exotický. To je takový návod pro moji generaci. A myslím si, že těch čtyřicátníků je nás tam čím dál tím víc. Těch, co utekli z Prahy. Nejdřív tam někteří byli na chalupách, pak viděli, on ten David je tady jako „natvrdo“, tak si řekli: „My to taky zkusíme.“ A teď už mají slepice a už si vyměňujeme semínka, sazenice. Je to takový komunitní život, mně se tam hrozně líbí. A nejsem žádný speciální chovatel slepic. Speciální je to možná pro někoho, kdo nikdy neviděl slepici. Ale já jsem potom vždycky toužil – po zvířátkách a kytkách a po symbióze s přírodou. V Praze to šlo tak akorát s kaktusy, se psem a s kočkou nebo s nějakým křečkem. Teprve tady jsem zažil euforii z toho, že vám zahrada něco dává. Příroda vás ještě navíc uklidňuje a dává vám harmonii, kterou lidé potřebují, a proto do ní furt všichni utíkají. Myslím, že by lidi měli být v přírodě mnohem víc. A doporučuji všem, aby si takovou věc vyzkoušeli, protože Praha, a ještě v této době, to je pro člověka „nakládačka“. I pro děti je tato doba těžká.
Máte malou dceru, kterou zbožňujete. Vedete ji k přírodě, ke zvířátkům?
Až moc možná, úplně strašně se snažím a furt s ní chci sázet fazole a tak. Někdy tak strašně chcete děti k něčemu vést, až to pak často nechtějí. Naši mě tedy moc do ničeho nenutili, spíš mě podporovali v tom, co mě bavilo, v tom byli úžasní. Ale měl jsem kolem sebe plno spolužáků, kteří museli třeba hrát tenis a pak ho celý život nenáviděli. Takže já se snažím tak, že chodím na zahrádku a čekám, že za mnou třeba přijde a bude ji to zajímat. A hrozně bych chtěl, aby na první stupeň chodila do normální vesnické školy a vyrůstala co nejdál od digitálních technologií a umělých inteligencí. To bych jí chtěl dopřát, protože já jsem byl Pražák, co se těšil na chalupu, a v neděli jsem měl depresi, že jedu do Prahy. Teď jsem na chalupě pořád a chtěl bych té svojí holčičce dopřát to, že bude v přírodě a v té harmonii co nejvíc.
Vy jste si prošel ve vzdělávacím procesu docela peklem. Nebojíte se, že bude ve škole narážet, jako jste narážel vy?
Já se bojím, ale já ji ochráním. I kdyby to byl kluk, tak ho budu chránit. Je to holčička, budu ji chránit o to víc a musím říct, že můj tatínek mě taky často chránil, když už jsem nemohl a bylo to na mně vidět. Já jsem tedy zlobil, ale zlobil jsem, protože jsem cítil, že mě ti profesoři dávají do škatulky „divnýho kluka“. Hrozně mně to vadilo. A když už jsem se dostal do úzkých a dělo se tam nějaké bezpráví, tak musím říct, že táta se mě vždy zastal a vždycky mi pomohl. A někdy to bylo až moc. Ale nebyla to protekce, jenom šel a stoupnul si za svého syna a řekl: „K mýmu synovi se nebudete chovat jako k retardovanýmu.“ Já jsem zažil ještě přelom komunismu, kdy se měnili soudruzi v učitele a zakazovali nám říkat jim soudruzi. Bylo to takové celé divné, byla to taková „převlíkačka“, bylo to strašně neautentické, nevěrohodné a prolhané. „Zlatý devadesátky,“ ale ve škole tedy nic moc. Protože přišel i Kačer Donald a Mickey Mouse a Šmoulové, to bylo super. Ale ti profesoři ve škole, to byla zvláštní parta.
Vám se říkalo malý Picasso, protože výborně malujete. Není vám trochu líto, že jste se nestal malířem?
Není mi to líto. Já jsem se hlásil na uměleckou školu, na Umprum, na uměleckou řezbařinu. Já jsem byl malý Picasso taky z nedostatku techniky, protože já kreslím linkou. A kreslím rovnou. Já tu věc vidím až na papíře. Nic nepřenáším, jak říkají lidi. Já to prostě nějak tak jako usmolím, velice rychle tedy. Ale zase neumím nakreslit nic realistického. Kdybych měl kreslit dům podle fotky, tak to bude takový Davidův dům. Všechno bude mít ten můj styl. Na mě se opravdu chodili koukat malíři a mámy kamarádi a říkali: „To je malý Picasso, protože já jsem kreslil nosorožce a zvířata a brouky. Hmyz mě strašně bavil. Ale já jsem ho nakreslil kubisticky, akorát jsem nevěděl, že to je kubismus. Já si v kreslení z toho nedostatku, že mi to tady ujede, udělal svůj styl. Takže já jsem byl dobrý na ilustrace nějakých knížek, to by mně šlo. Ale nikdy jsem neměl trpělivost studovat realistickou kresbu, jako třeba umí moje maminka a jako uměl Picasso. Picasso byl v kreslení opravdu strašně vzdělaný a uměl plno technik. A na konci dělal ty vizuálně nejjednodušší kresby, že to vypadá, jako když to maluje malé dítě. Ale on uměl realismus, uměl anatomii, a to jsou všechno věci, které jsem přeskočil. Já jsem rovnou tam, kde on skončil. Ale díky tomu, že jsem dyslektik a dysgrafik a nemám trpělivost na to, co on se předtím všechno naučil.
A vidíte nějaký talent i u vaší holčičky?
Zpívá. Ona, když se mnou není, tak si mě pořád opakuje, a to je úplně neuvěřitelné. Její maminka to tedy má také ráda a pouští holčičce moje písničky, takže ona to zpívá furt dokola a už to zná nazpaměť. Každý večer lítá s mikrofonem, protože vidí, že tatínek je s mikrofonem, a vlastně mě takhle na dálku obdivuje. Jsem jako polobůh. Už zpívá, ale ještě moc nemluví, tam jsme malinko přibrzdění, ale já si myslím, že jsem byl taky přibrzděný. Mně to prostě přišlo nedůležité. No a co? Jednou to bude! Že teď vy všichni tady na mě se slovy… Nechte mě, já si na to přijdu sám. A myslím si, že ona je mi v tomhle velice podobná. A je to největší štěstí, které mám. A myslím si, že je tam také obrovský vliv herectví. Neumí mluvit, ale na požádání zahraje různé emoce a já jsem z ní úplně vyřízený. Dokázal bych se na ni koukat dvacet hodin denně, prostě pořád. A naplňuje mě obrovskou radostí. Je to moje největší štěstí.
V čem jste jiný rodič, než byli vaši rodiče?
Myslím, že v hodně věcech. Taky žiji v úplně jiné době. Ono se vždycky musí koukat na to, v jaké době žili oni. A mohli se snažit, ale některé věci nešly. A v covidu taky některé věci nešly. Každá ta doba je hrozně charakteristická a vyrůstá v ní pak charakteristická generace. Takže já jsem svými rodiči určitě hodně inspirovaný – právě v tom, že budu holčičku podporovat. Kdyby jí bavilo montovat auta, tak jí koupím montérky. V tomhle mi byli velkým vzorem. Ale nemůžu opomenout svoji babičku Boženu, ze které já dělám blahořečenou. Byla to maminka mého táty. Největší sledovanost všech dob měl pořad mého táty, když tam přišla tahle malá velká paní. Já byl zlobivý a složitý chlapec, nezařaditelný, a já se ani zařazovat nechtěl, a tato paní měla jeden recept. A to byla láska, až taková opičí, nebo jak se tomu říká, šílená láska. Já zase měl ty talenty, to jí vyhovovalo, že jsem měl chuť chodit na soutěže, které jsem vyhrával. A ona pro mě měla nekonečnou lásku. Takovou tu: „Jseš perfektní. Nejseš žádnej dyslektik. Pojď, naučíme se to. Výborně jsi to řekl. Byl jsi nejlepší.“ Na mých rodičích bylo vidět, že občas měli nějaké pochyby, když jim o mně něco říkala paní učitelka. A nedivím se jim. Ale ta babička byla nekonečně milující člověk a u mě to vedlo k tomu, že jsem se pak v tom zlobení unavil. Taky jsem s ní musel občas chodit do kostela. To byla jediná věc, kterou chtěla. A já si říkal, že takhle hodného a zlatého člověka, který mě má takhle rád, prostě nemůžu zlobit. A začal jsem dělat plno věcí, co ona chtěla, aniž by o to nějak extra prosila. Protože jsem jí chtěl udělat radost. A chtěl jsem jí vrátit tu energii, kterou mi dala. A to mám v sobě dodneška. A je to i ten důvod, proč jsem dneska v přírodě. To je velký odkaz babičce, která přišla z venkova do Prahy a vyprávěla mi: „My jsme měli své máslo a kravičku a tak.“ Tak já jsem říkal: „Babi, já jsem zase zpátky tam, kde jsi byla ty.
Zdroj: A11
