Na Kunětickou horu na festival Hrady jsem jel vloni v srpnu vlastně z nouze. Kámošovi odpadla přítelkyně, měl lístek navíc a mně se nechtělo trávit další víkend v Pardubicích u televize. Žádný velký očekávání jsem neměl – těšil jsem se na pivo z kelímku, Vypsanou fiXu pod hradem a pohodu na louce.
Všechno se změnilo v sobotu kolem třetí odpoledne ve frontě na páskování.
Byl tam klasickej festivalovej mumraj: prach, vedro na padnutí a dlouhej štrúdl lidí. Přímo přede mnou stála drobná zrzka v džínových kraťasech a s batohem s karimatkou. Její dvě kamarádky už prošly turniketem, ale když přiložila telefon k té přenosné čtečce ona, přístroj dvakrát nepříjemně zapípal a rozsvítil se červeně.
Brigádník u vstupu na ni jen znuděně koukal: „Neplatnej kód, slečno. Nebo už byl použitej. Musíte na reklamace k hlavní pokladně.“
Byl na ní vidět totální zmar. Kamarádky na ni mávaly zpoza plotu, fronta za námi začala otráveně hučet a jí se třásly ruce, jak zběsile zkoušela ten PDF soubor otevřít znova. Displej měla prasklý přesně v místě, kde byl ten čtvereček, a navíc jí vypadával signál, takže se lístek nechtěl načíst v plným rozlišení.
„Ukažte, já vám pomůžu,“ nevydržel jsem to. Vytáhl jsem svůj telefon, pustil jí mobilní hotspot a řekl: „Přepošlete mi to PDFko na WhatsApp, já mám jas naplno a celej displej.“
Podívala se na mě s takovou směsicí paniky a vděku, že jsem v tu chvíli úplně zapomněl, že na mě lidi za mnou křičí, ať se pohneme. Během minuty mi ten lístek poslala, já ho otevřel, nastavil maximální jas a přiložil svůj telefon k té jejich čtečce. Píplo to zeleně, brigádník jí cvaknul náramek a bylo to.
„Máš u mě to největší pivo v areálu, vážně jsi mě zachránil,“ vydechla s úlevou, když jsme prošli za bránu. Jmenovala se Tereza a byla z Hradce.
To pivo jsme si dali hned u prvního stánku. Její kamarádky sice někde zmizely v davu, ale nám to bylo po deseti minutách rozhovoru úplně jedno. Sedli jsme si na trávu na svahu pod Kuňkou a začali kecat. Byla vtipná, bezprostřední a na nic si nehrála. Z jednoho piva z vděčnosti byly nakonec společně prozpívaný koncerty až do noci, langoš ve dvě ráno a sezení na louce, odkud byla vidět osvětlená zřícenina.
Festival skončil, ale my už jsme v kontaktu zůstali. Dneska spolu bydlíme a ten nefunkční QR kód máme vytištěný a zarámovaný v chodbě vedle klíčů. Kdyby tenkrát brigádníkům ta čtečka nezastávkovala, pravděpodobně bychom se minuli v davu a nikdy v životě se nepotkali.
Jaroslav H.
Jedná se o soutěžní příspěvek čtenáře ze seriálu Letní lásky a jiné letní příběhy z Našeho Regionu. Pošlete nám i Váš příběh a odměníme i Vás v podobě předplatného časopisu Mladý Svět. Soutěžní příspěvky k zveřejnění posílejte na email [email protected].
