Pozornost aktuálně budí zejména jako filmová skokanka do vody Lucie Absolonová ve snímku Její tělo. V něm skvěle partneří s Natálií Germáni, jež si zahrála hlavní roli Andrey Absolonové, která se při jednom skoku zraní, sportu musí nechat a stane se slavnou pornoherečkou.
Do kin právě míří film Její tělo, v němž hrajete jednu z hlavních rolí. Jak byste svou podstavu představila?
Hraju Lucii Absolonovou, mladší sestru hlavní hrdinky Andrey. Obě jsou skokankami do vody a obě jsou také inspirované reálnými osobami. Přímo Lucie Absolonové nás i trénovala na natáčení a byla mu celou dobu přítomná. „Moje“ Lucie ve filmu není tak cílevědomá a asi ani tak dobrá jako Andrea. Když Andrea přestane skákat a Lucka se dostane na výsluní, Andreu to trochu zabolí. Následně má Lucie problém s tím, jak zpracovávat Andreinu novou kariéru.
Andrea, kterou hraje Natália Germáni, se totiž po zranění stane pornohorečkou, k čemuž se ještě dostaneme. Ale jak se vám Lucie hrála? Předpokládám, že když jste ztvárňovala někoho skutečného, bylo to o to více zavazující…
Určitě bylo, ale možná to bylo méně zavazující, než kdyby šlo o nějakou naši modlu, historickou postavu, o níž by měl každý svojí představu. Tím, že s námi skutečná Lucka celou dobu byla, měla jsem i já pocit bezpečí. Že kdyby se jí něco nelíbilo, tak by to řekla. Já navíc vypadám úplně jinak než ona, scénář je životy sester Absolonových opravdu jen inspirovaný. Film se sice dotýká příběhu, který se stále žije, ale větší tíhu zodpovědnosti, než normálně, jsem kvůli tomu necítila.
Jak jste snášela natáčení v bazénu a to, že podstatnou část filmu strávíte v plavkách?
Do Jejího těla jsem byla obsazená už asi před pěti lety. Dlouho se sháněly peníze, proběhly také těhotenství režisérky a kameramanky (smích), takže se to ještě odsouvalo… Ale je to film o skokankách do vody, takže to, že tam budu v plavkách, bylo samozřejmostí, to k tomu patří. Kdyby mi to hodně vadilo, nemohla bych to točit. Byla jsem ale hodně zvědavá na celou tu přípravu. Samy jsme s Natálkou do vody neskákaly, nezvládly bychom se to už naučit, musely bychom to dělat tak od čtyř let. Na skoky jsme tedy měly dublérky.
U nás probíhala hlavně suchá příprava, aby naše těla vypadala víc vypracovaná, abychom vypadaly jako sportovkyně. Měla jsem s tím trochu potíž. Kvůli tomu, že na film nebyl dostatek financí, nemohla se jsem přípravě věnovat plnohodnotně, jak bych si přála. Točila jsem také do toho i něco dalšího a také zkoušela v divadle. Takže jsem ráno v pět nebo v šest šla před zkouškou do bazénu, potom jsem šla do práce a večer měla představení. To bylo těžké. Fyziognomicky navíc nejsem úplně sportovní typ, taky mám dlouhé ruce a dlouhé nohy. Skokanky bývají menší, mají velká ramena a boky. Já jsem spíš jejich opakem, tomu jsme se smáli. Ale pracujeme s tím, co máme, takže jsme se nějak snažili (smích). U Natálky byste ale ani na vteřinu nepochybovali, že je vrcholová sportovkyně.
Sledovala jste skoky do vody už dříve, nebo jste se s nimi seznámila až díky filmu Její tělo?
Upřímně, vlastně vůbec. Možná jsem viděla skoky do vody v rámci olympiády, ale nikdy jsem nad nimi extra do hloubky nepřemýšlela. Ale líbilo se mi to, dělala jsem dřív gymnastiku, takže jde vlastně typově o jeden ze sportů, které mi jsou blízké. Ale opravdu jsem o tom nic nevěděla, byla jsem tomu hodně vzdálená. U nás se akrobatickým skokům do vody totiž v současné době ani nikdo vrcholově nevěnuje, nemáme reprezentaci. Takže ty informace ke mně nepřicházely ani moc podprahově, třeba prostřednictvím různých článků a jejich titulků.
Je to zároveň hodně náročný a nebezpečný sport…
Je to tak, už jen překonat tu výšku byl pro mě masakr. Součástí našeho tréninku bylo i to, že jsme si šli nejprve sednout na pětimetrovou věž na deset minut, potom na sedmimetrovou a nakonec na desetimetrovou. Fakt to není sranda. Než jsem si na to zvykla, chvilku mi to trvalo. Všechny vrcholové sporty jsou náročné na tělo a každý jinak. Pár sekund těsně před skokem a během něj, musíte mít každý sval v těle zpevněný na beton, skočit a pak ještě vaše tělo čelí obrovskému nárazu na vodu. Je spíš neobvyklé, když si dříve či později skokani nic neudělají. Naší další konzultantkou byla Kristýna Daňková, která skákala ve stejné době jako holky Absolonovy, a ta říkala, že se to stalo každému, že dříve nebo později kvůli úrazu odpadl. Nárazy na tu vodu jsou pro tělo devastující.
Už jsme se k tomu dostali, Andrea Absolonové zahájila po svém úrazu kariéru v pornoprůmyslu. Jak jste vnímala tenhle svět před natáčením a posunulo se nějak vaše vnímání během filmování?
Debata ohledně sex workingu se vlastně ve veřejném prostoru výrazněji otevřela ještě před naším natáčením, a to emancipačním směrem. Začal také vycházet časopis Heroine, organizace Konsent začala rozšiřovat povědomí o sexuální výchově. Mě tato témata zajímají, můj instagram je jimi zavalený a mám pocit, že je to velice aktuální, ale dokážu si představit, že v jiných bublinách to tak není. Nemám taky žádné kamarády, kteří by v pornoprůmyslu pracovali a na natáčení porna jsem se na rozdíl od některých jiných kolegů z filmu nebyla ani podívat. Nepovažovala jsem to za podstatné pro mou linku příběhu. Taky si myslím, že v devadesátkách to bylo úplně jinak, než je to teď… takže odbornice na pornoprůmysl nejsem (smích).
Lucie Andreu za tento krok minimálně ze začátku dost odsuzuje…
V původní verzi scénáře sestra Andreu soudila ještě více, s tím jsem měla docela problém. Snažili jsme se to pak – a nevím, jak moc se to povedlo, ale minimálně za sebe jsem o to snažila hodně – vést tím směrem, že to vnímám jako takovou zradu. V tom, že mi to sestra neřekla a že přede mnou něco tajila. Proto jí to tak dávám sežrat. Ale spíš kvůli té bolesti, kterou mi tím dokázala způsobit.
Jak se vám vůbec hrálo s Natálií Germáni?
Setkaly jsme se poprvé. Svou energií a svým nasazením mě uhranula, je to nesmírně inspirativní člověk. Pokud je někdo superžena, je to Natálie (smích). Je totálně nádherná, vtipná, profesionální a je to fantastická herečka, která toho dokáže svým minimalistickým herectvím předat strašně moc. Bylo mi s ní moc dobře a bylo to pro mě hluboce přínosné. A taky díky ní jsem to vůbec zvládla, protože jsem točila dvě věci naráz a byla jsem dost fyzicky i psychicky vyřízená.
Předpokládám, že něco podobného řeknete i o vašich filmových rodičích. I když je pravda, že na rodiče a výborné herce, kteří je hrají, máte v televizi i ve filmu štěstí…
To máte pravdu. Bylo to super, se Zuzkou Mauréry i Martinem Fingerem jsem se setkala také poprvé. Vždycky jsem si přála se s nimi setkat, obou si jich vážím jako výborných herců. A když se pak s těmi lidmi setkáte osobně a zjistíte, že jsou fajn, je to skvělé.
Ve filmu jsou také hodně silné scény napojené na různá hudební čísla. Bavilo vás tohle točit? Skoro mi přišlo, že byste s Natálií mohly mít svojí kapelu…
(smích) Chtěly jsme zdůraznit, že to nejsou jen sportovkyně, které jedou jen na výkon, ale holky, které si užívají život, mají ho rády a rády se baví. Ta společná scéna, kdy posloucháme hudbu a zpíváme, se točila na jeden záběr a točily jsme ji jen dvakrát. Jejím prostřednictvím se má ale ukázat i Andreina živelnost. Ve chvíli, kdy ji ještě nemáme propojenou s pornoprůmyslem, už v sobě má něco dravého, a to ještě v kontrastu právě s mojí Luckou, která je mladší a možná i o něco víc klučičí, dětštější. Mají se ale rády a jsou na stejné vlně a i to jsme chtěly ukázat.
Autorský text
