Feudální hierarchie byla neúprosná. Královský titul byl udělován císařem, pokud v té které konkrétní zemi nebyl dědičný. A to v Čechách nebyl. Knížectví přeci jen nebylo tak významné, a bylo méně respektováno, než království.
Od knížete Bořivoje a devátého století, do doby, o které mluvíme, získali královský titul jenom dvě česká knížata. Vratislav II. a Vladislav II. Na trůn tedy pochopitelně nastoupili jako Vratislav I. a Vladislav I. Zde se nachází velké, historické nedorozumění. Titul císaře, který navazoval na antické vládce, neznamenal automaticky podřízenost pouze českých zemí. Císař byl světským pánem veškerého křesťanstva a z tohoto titulu byl jakýmsi nadřízeným nejen vládcům v Čechách, ale i všem ostatním v Evropě. Španělský, francouzský, anglický král, nebyli v tomto případě něčím víc nežli král český.
Synové a dědicové obou českých králů byli opět pouhými knížaty a ničím víc. Královský titul byl určen pouze jejich otcům. Poslední třetina dvanáctého století znamenala úpadek českého knížectví. Nikoliv hospodářský, ale politický.
Přemyslovci si mezi sebou zasazovali těžké rány a císař Fridrich I. Barbarossa jen přiléval olej do ohně. Nakonec ztratil trpělivost i on. Pozval rozhádanou skupinku do Řezna a nechal je při jednání posadit do sálu plného katovských seker. Tím se podařilo zajistit klid, protože Barbarossa nebyl zvyklý planě vyhrožovat.
Klid však nebyl ani v Říši. Kandidáti na titul římského krále, což byl jakýsi předstupeň pro císařský titul, se mezi sebou rovněž rvali jako psi. Rod Štaufů a Welfů. Filip Švábský a Ota IV. Brunšvický. Přemysl ucítil příležitost. Se svojí obávanou armádou pomohl nejdříve Filipovi a jako výraz jeho vděčnosti obdržel královský titul. Zatím jenom privátně.
Potom se k němu dostala výzva papeže. Obratem mu sděloval, že jeho titul uzná jen v případě, pomůže-li Otovi. Stalo se. Církevní souhlas na nejvyšším místě se může hodit. Přemysl změnil tábor a pomohl nedávnému protivníkovi. Korunovace proběhla podruhé, tentokrát z rukou Oty a papeže. Komedie pokračovala. Ota se cítil na koni. Byl císařem v necelých šestadvaceti. Dobře však věděl, že na Sicílii vyrůstá právoplatný dědic a syn císaře Jindřich VI., sicilský král Fridrich. Rozhodl se ho zbavit jednou pro vždy. Podcenil situaci. Porušil tím slib, daný papeži. Rozzuřený papež Otu exkomunikoval, což v té době byl děsivý trest a říšská knížata mu vypověděla poslušnost.
Fridrich se vydal na sever, a lidé ho vítali stejně nadšeně, jako když se Napoleon vrátil z Elby. Přemysl Otakar byl mezi prvními, kdo se přidal na stranu sotva osmnáctiletého mladíka Fridricha II. Psal se rok 1212 a byl konec září. V Basileji došlo k odměňování věrných. I Přemysl byl odměněn. Obdržel listinu, opatřenou sicilskou pečetí, protože nový římský král ještě novou pečeť neměl. Listinu opravdu zlatou svým významem. Dědičný, královský titul Přemyslovi a jeho následníkům byl potvrzen, 26. 9. 1212.
