„Člověk musí mít pokoru, když jde do letadla, ale také musí mít sebedůvěru, věřit v sebe a být maximálně soustředěný. Ale strach jako takový mít nesmí.“ To jsou slova Evy Stejskalové, pilotky, která za knipl usedla „až“ po čtyřicítce a splnila si tak svůj životní sen. Eva dnes nejen létá, ale ve vzduchu také díky speciálně uchyceným kamerám natáčí pořad S ženskou za kniplem a jednu sérii nazvanou Můry na tripu natočila i se svojí dcerou. Oba cykly můžete vidět na obrazovkách nové české televize A11.
V některých rozhovorech jsem našla vaši úsměvnou vzpomínku, že když jste cirka v 15 letech doma projevila svoji touhu skákat padákem, váš tatínek reagoval slovy, že si můžete skočit leda s košem. Kde se ve vás vzala touha po výškách, po létání?
V rodině to nemáme, ale faktem je, že můj taťka se za mlada věnoval modelářství, a tak nějak hodně tíhnul právě k letadlům. Já za ním jako malá holka chodila do garáže, hodně jsme si povídali, něco jsem tvořila, všude visela ta letadla… ale že bych jako malá letěla, to ne, neměli jsme moc peněz a příležitost nebyla. Přišlo to až na střední škole, chodila jsem do Bílovce, což je kousek od Mošnova, a tam byl parašutistický kroužek. Domluvily jsme se s holkami, že tam budeme chodit, ale mně rodiče nepodepsali souhlas. Jim ano, ale já až do svých 47 let zůstala nepolíbená. Holky skákaly, dokonce u toho některé i zůstaly.
Projevovala se vaše záliba v letectví, dokud jste sama za knipl nesedla? Objížděla jste třeba aviatické akce, sledovala pořady nebo četla knížky o létání?
Co si pamatuji, můj nejoblíbenější seriál byly a dodnes jsou Letecké katastrofy. Nikdo z rodiny se na to nechtěl se mnou dívat. Mě to hrozně bavilo, líbilo se mi, že vyšetřovatelé nehod pokaždé zjistili, co se stalo a posunuli bezpečnost letectví zase o něco dál. Pak jsem to ráda při různých letech vyprávěla, ale nikdo mě nechtěl poslouchat… „Já vám to říkám, abyste byli úplně v klidu, nebojte se, tato nehoda už se nestane, já to viděla v Leteckých katastrofách, přišli na to a přijali opatření…“ (smích)
Kdy jste do letadla sedla poprvé a kam to bylo? Myšleno jakožto cestující.
Když nepočítám lety v dopravním letadle, tak poprvé jsem letěla, když mě můj kamarád ze Vsetína, Víťa Klimek, vzal na takový krátký let nad Valašskem. Byl to nádherný zážitek. Pak jsem dlouho v letadle naseděla, až do covidu, kdy jsem se potkala s dalším pilotem a on mi říká, pojď, já tě svezu. Tak mě vzal a říká, je to jednoduché, jestli chceš, udělej si piloťák. A já si v tom okamžiku řekla, že bych si ho vlastně udělat mohla. Když to zvládne on, tak proč bych to nezvládla já!
Létáte letadlem na dovolené?
Jak se to vezme. Klasickou dovolenou jsem už mnoho let neměla. Ale pro mě je dovolená to, že třeba na tři, čtyři dny někam vyletíme. Třeba loni jsme letěli na tři dny do Itálie, přes Alpy, přes Brenner, na Istrii… Mě nebaví někam doletět a ležet tam na pláži. Pro mě je cíl ta cesta. Teď se s dcerou chystáme na letecký den do Chebu na dva dny, ale to, že tam poletím, potkáme se s kamarády, něco natočíme, to je to, co mě baví, to je ta radost.
Jak je finančně náročné získání pilotního průkaz?
Záleží na úrovni létání. Ultralight (ultralehké letadlo s omezenou maximální vzletovou hmotností pro maximálně dvě osoby je v ČR zařazeno mezi sportovní létání – pozn. r.) je úplně nejlevnější možnost, dá se pořídit za cenu jedné, dvou luxusnějších dovolených. Mě to kdysi stálo kolem 40 tisíc korun, teď je ta cena vyšší, zhruba 70 až 80 tisíc. Je to základní sportovní létání s letadlem do 600 kilogramů spojené s různými omezeními. Například nemůžete létat v noci. Je to krásná možnost pro ty, kteří chtějí okusit ten pocit, přijít ke krásnému koníčku, podívat se na svět s nadhledem a užít si života a současně nemají ambice coby piloti růst dál. Já jsem si pak udělala další licence – PPL, což je soukromý pilot, a teď čerstvě mám i obchodního pilota, což mě opravňuje se tou profesí živit.
Ve vašich videích vysvětlujete terminologii, různé postupy od startu až po přistání, vzájemný vliv různých faktorů, údajů…. Byl problém se to vše naučit? Je ve „škole létání“ něco jako teorie a praxe – jako v autoškole?
Dá se to přirovnat. Stejně jako v autoškole se člověk musí naučit pravidla a teorii a odjezdit určitý počet hodin, který je asi pro každého individuální podle toho, jak to zvládá, tak na sólo let a zkoušky vás instruktor pustí také až v okamžiku, kdy je člověk připraven. Je to zodpovědnost toho instruktora, který dokáže svými zkušenosti vyhodnotit, že je člověk schopen letu a nezabije se.
Pokud byste mohla začít svůj život znovu, točil by se ještě více okolo letadel? Stala byste se třeba profesionální pilotkou dopravních letadel nebo jste spokojený nadšenec tak, jak to je?
Kdybych svůj život mohla prožít znovu, rozhodně bych se v začátku nenechala zahanbit svými rodiči, a to skákání padákem bych si podepsala sama. A řekla bych jim to, až bych to měla za sebou. Ale já jsem byla příliš poslušná dcera, a to asi také nebylo moc dobré. Dnes bych se více postavila svým rodičům a šla jinou cestou. I za cenu tohoto drobného podvodu.
Vystudovala jste a pracovně se věnovala zcela jiným věcem; působila jste jako tisková mluvčí, měla jste coby zakladatelka projektu Regionální televize CZ pod palcem síť regionálních televizí. Pomáhalo vám létání v této části vašeho života? Ovlivňuje vás třeba při řešení manažerských úkolů, v přístupu k lidem?
Nikdy jsem nebyla drsná manažerka, naopak. Mě, když něco štvalo, užírala jsem se vnitřně. Ale teď už se neužírám, říkám si, že jsou to malé věci. To, čím se trápíme, čím se složitě zabýváme, bývají často nesmysly, které navíc ani nemůžeme ovlivnit. Nebo můžeme, ale za cenu zbytečného stresu a třeba i dopadu na zdraví. Podle mého si často život děláme zbytečně těžší, složitější. Když se na to podíváme z výšky a z dálky, dneska tady jsme, zítra tady nemusíme být a za půl roku? Po nás pes neštěkne.
Když už jsme u té ženské za kniplem, jak vznikl nápad při létání točit a udělat z toho pořad?
Přemýšlela jsem o tom dávno před tím, než jsem měla piloťák. Ale skloubit čas pilota, kameramana a dalších lidí k tomu potřebných bylo natolik komplikované, že jsme od toho upustili. A chytlo mě to zase až v okamžiku, kdy jsem měla piloťák sama. Přemýšlela jsem nad názvem a říkala si, že když to bude ženská za kniplem, tak mě to bude trochu ospravedlňovat, když udělám nějakou botu. Prostě ženská, že jo… (smích). Kolega mi vyrobil uchycení kamer, aby se mnou nemusel létat sám, a já prostě vezmu kamery, připevním, letím a točím.
Je nějaký díl, který už diváci televize A11 mohli vidět a vy jej považujete za opravdu povedený?
Velice se mi líbí díly o Slovensku, Moravskoslezské Beskydy a nádherný je díl točený v okolí Znojma, podél řeky Dyje. A překrásná bude nyní nová série, která běží na televizi A11 od září. Deset dílů bude věnováno našemu tripu přes několik podcelků Východních Alp, do Benátek a podél pobřeží na Istrii a přes Slovinsko zpět.
Podporuje vás rodina v létání?
Manžel mě podporuje. A posílá mě na letiště, když je hezky, asi abych ho doma neúkolovala (smích). Ale ne, on mi to přeje. Protože já zase dopřeju jemu jeho koníčky.
A co dcera? Jak ona to vnímá, že jste se dala na „stará kolena“ na létání?
No, myslím, že dnes je na mě celkem pyšná. Ale víte, jak je to u dětí – ony vždycky mají pocit, že rodiče jsou tak trochu méněcenní. Ale její kamarádi jí řekli, že má cool matku, tak se na mě možná začala dívat trochu jinak – shovívavěji (smích).
A vzkaz Evy Stejskalové – ženské za kniplem všem leteckým nadšencům, kteří zvažují pilotní licenci?
Jděte do toho! Znám spoustu lidí, kteří začínali klidně i v 70 letech a rozhodně není nikdy pozdě. Pokud jste alespoň trošku zdraví, nebojíte se a máte respekt, není na co čekat. Život je krátký.
Zdroj: autorský text
