Při zhlédnutí některých současných českých filmů zachvátí diváka smutek. Neumíme natáčet kvalitní snímky? Výjimky, které stojí za pozornost, odkazují na mistry naší kinematografie. Jeden z nich odešel na konci ledna roku 1999…
Předchozí měsíce byly pro uznávaného režiséra Vláčila mimořádně těžké. Vždy introvertní, ironický a nesdílný, uzavíral se do sebe ještě více. Netočil už deset let, poslední prací byl krátkometrážní dokument „Pražský Odysseus“. Nositel Českého lva za celoživotní dílo a ceny za přínos světové kinematografii měl slavit v únoru sedmdesáté páté narozeniny, ale čekání na ně trávil v nemocnici na Bulovce. „Chce se mi spát,“ řekl, když jej hospitalizovali. Celoživotní únava tajila i hořkost a marný zápas s vnitřními běsy, kteří bývají prokletím citlivých, vnímavých a tvořivých lidí.
Rodák z Českého Těšína: výtvarně mimořádně nadaný chlapec, brněnský student estetiky a dějin umění, externista ve skupině animovaného filmu, žák režiséra Eduarda Hoffmana, dokumentarista. Tím vším prošel, ale nikdy nestudoval filmařinu. Přesto i všedním, nudným instruktážním snímkům vdechl jiskru a nápaditost. Experimentoval, vytvořil si osobitou, nezaměnitelnou filmovou řeč, poetickou a přitom výstižnou. V centru Vláčilova zájmu stojí střet člověka s obtížně řešitelnými dilematy. Vzdor citlivému básnickému vidění se opakovaně vracel k tématům spojeným s válkou a ozbrojenými konflikty.
Vláčilova první zkušenost s hraným filmem v úloze pomocného režiséra patřila vedení válečných scén („Tanková brigáda“, 1955). Krátkometrážní „Skleněná oblaka“ se týkala vojenských letců, povídkový „Vstup zakázán“ zase pohraničníků. Přelomovým snímkem ve Vláčilově díle se stala mezinárodně oceňovaná „Holubice“ (1960), ale i ta nese kromě otázky, co znamená svoboda či jak se vyrovnat s vinou a smutkem, pečeť válečných traumat.
František Vláčil kladl maximální důraz na obraz, slovo představovalo méně podstatný doplněk, jímž dokresloval atmosféru. Důležitější než dialogy bylo to, co zůstalo zamlčeno, ale dokonale vizuálně ztvárněno. Výrazná role připadala jeho dvornímu skladateli Zdeňku Liškovi. Vláčil si převážně psal scénáře sám, ale často vycházel z knižní předlohy (Körner, Vančura, Říha). Získal skvělý tvůrčí tým, který ho podržel ve chvílích, kdy se s filmem pral, nejedl, nespal, jen přemýšlel – a pil. Byl vizionářem, který si na pomoc ke stvoření vysněného díla přivolal démona. Pro film dokázal obětovat všechno…
Na rozdíl od jiného význačného moravského režiséra, svého vrstevníka Karla Kachyni, Vláčil vždy chodil nevyšlapanými, nejtěžšími cestičkami. Jako by se snažil sáhnout si na dřeň skutečnosti, která se ukrývá za zdánlivou realitou. Neuspěchal děj, požadoval po divákovi plnou spoluúčast na vyprávění. Nezměnil přístup, ani když se obrátil k epickým příběhům z minulosti. Započal historickou baladou „Ďáblova past“ (1961), enormně filmařsky náročnou „Markétou Lazarovou“ (1967), do jejíhož scénáře zapracoval část „Obrazů z dějin národa českého“, symbolickou freskou „Údolí včel“ a tragickou, psychologičtěji formovanou „Adelhaid“ (1969) – v obou těchto snímcích exceloval Petr Čepek.
Vláčil si získal obdiv, proslulost – a počátkem sedmdesátých let politický vyhazov z Barrandova. Věnoval se pak dokumentárním snímkům a točil i v tehdejším Gottwaldově, Mekce československé kinematografie pro mladé obecenstvo. Poetické středometrážní filmy s dětskými hrdiny „Pověst o stříbrné jedli“ a „Sirius“, byly nadprůměrně kvalitními díly. Vláčilovu slávu vrátil „Dým bramborové natě“ (1976) s kongeniálním výkonem Rudolfa Hrušínského v roli venkovského lékaře Meluzina a westernově stavěné, výtečně obsazené „Stíny horkého léta“ (1977).
Křehkou fyzickou schránku ničilo Vláčilovi urputné pracovní nasazení i závislost na alkoholu. Pramen jeho tvůrčí energie s nástupem osmdesátých let vysychal. První zachvění v jistotě zpracování přinesl kaleidoskopický „Koncert na konci léta“ ze života Antonína Dvořáka. V „Pasáčku z doliny“ si režisér zopakoval motivy dětského protagonisty a banderovců, v sugestivním „Hadím jedu“ se vyrovnával s vlastním prokletím alkoholu. „Stín kapradiny“ podle povídky bratří Čapků znamenal v porovnání s vysokou úrovní Vláčilova předchozího díla další umělecké zklamání.
Poslední hraný snímek „Mág“ věnoval režisér K. H. Máchovi; pohrával si v názvu s dobovým pravopisem „Máje“. Vzdor obrovské Vláčilově invenci už nezbývala síla dokončit ambiciózní dílo podle původní představy.
Nic dalšího už nenatočil, vyčerpaný, soužený pocitem selhání a ztrátou své vnitřní múzy. „Člověk by neměl pracovat, ale tvořit!“ řekl František Vláčil. Pro něj to znamenalo: i za cenu sebezničení. Je jeden život mnoho, nebo málo za dílo, které nepodléhá času?
