Nejde o shodu jmen, Jean Renoir byl pozdním potomkem Pierre-Auguste Renoira, jednoho z nejvýznačnějších impresionistů. Narodil se 15. září 1894 a se svými dvěma bratry prožil šťastné dětství v Paříži na vrcholu její slávy a na půvabném jihofrancouzském venkově. Za První světové války sloužil u jezdectva, později jako průzkumný letec. Z bojů si přinesl vyznamenání za odvahu a průstřel nohy, po kterém celý život kulhal. Válečné zážitky promítl do několika svých snímků, zejména slavné „Velké iluze“ (1937), v níž hrál kromě Renoirova dvorního herce Jeana Gabina také režisérův filmový vzor Erich von Stroheim.
Malíř Auguste Renoir zemřel v prosinci r. 1919. Do měsíce se Jean oženil s otcovou poslední modelkou Andrée Heuschlingovou. Pod uměleckým jménem Cathérine Hesslingová pak hrála nejen v manželových filmech. Rozvedli se po téměř třiceti letech – a zvláštní, Andrée přežila Jeana o pouhého půl roku.
Rušná dvacátá léta odvedla Jeana od keramiky, které se měl podle otcova přání věnovat. Tři bratři Renoirové propadli kouzlu avantgardy a kinematografie. Pierre se stal hercem (např. „Děti ráje“) a účinkoval také v Jeanových snímcích. Jean se věnoval scenáristice a režii, s oblibou však ve svých filmech také hrál, v „Pravidlech hry“ (1939) dokonce v kostýmu medvěda.
Jeho prvním dlouhometrážním filmem – ještě němým – byla „Nana“ (1926) podle románu Émila Zoly. Jean Renoir však rychle pochopil možnosti filmového zvuku; ve svých dílech ho dovedně využíval. Také se často vracel k literárním předlohám: Andersen, Flaubert, de Maupassant i jiní autoři.
Pro Renoirovu tvorbu bylo typické silné protiválečné a zvláště sociální cítění. Často nazíral své příběhy očima prostých lidí a nezapřel levicovou orientaci. V předválečném světě ostrých rozporů to bylo více než pochopitelné. Jean točil vysoce oceňované filmy, ještě před Druhou světovou válkou sklidil potlesk například za satirickou komedii „Boudu z vody vytažený“ (1932) nebo adaptaci Gorkého dramatu „Na dně“ (1936). Naopak dlouho nepochopena zůstala „Pravidla hry“ s politickým podtextem, dnes však označovaná za jedno z nejlepších děl světové kinematografie.
Ještě s Andrée/Cathérine emigroval před nacisty do Spojených států, kde dále působil jako režisér, producent a scénárista. Vytvořil tu šest ze svých více než čtyřiceti filmů. Na okupaci Francie reagoval působivým snímkem „Porobená země“ (1943). V roce, kdy se s Andrée rozvedl, natočil svůj první barevný film, romantické drama „Řeka“, které se odehrává na březích Gangy; získal za ni mezinárodní cenu. Svébytné postavení v Renoirově tvorbě zaujímá dobový a velmi roztomilý „Francouzský kankán“ (1955).
Jean se znovu oženil, ale jeho život stále pohlcoval svět stříbrného plátna. Jestliže byl před válkou zvěstovatelem neorealismu („Toni“ 1935), pak filmem „Snídaně v trávě“ zahájil tzv. Novou vlnu. Získával významná ocenění, byl nominován také na cenu Akademie („Oskara“). Jeho spolupracovníci mu přezdívali „Šéf“ (Le Patron). Orson Welles a Charlie Chaplin pokládali Renoira za největšího ze světových režisérů, ostatně je řazen na dvanácté místo v žebříčku nejlepších režisérů všech dob.
Jean Renoir s oblibou říkal, že každý režisér natočí v životě pouze jediný film – pak ho rozstříhá na kousky a točí ho znovu a znovu. Jeho snem byl autorský snímek, v němž režisér může vyjádřit své představy a názory stejně svobodně jako malíř nebo spisovatel.
Jean byl blízkým přítelem populárního autora detektivek Georgese Simenona; sám také neodolal vábení slova, napsal divadelní hru (nepočítáme-li brilantní scénáře), životopis „Renoir, můj otec“ (1962), posléze autobiografii „Můj život a mé filmy“. Zemřel jako americký občan ve své vile v Beverly Hills na zástavu srdce. Ale byl pohřben ve Francii se státními poctami…
