Otec František Schmoranz starší
František Schmoranz starší (1814 v Bělé u Rychnova nad Kněžnou – 1902 ve Slatiňanech) byl architekt, stavitel a restaurátor druhé poloviny 19. století. V Kutné Hoře se vyučil zedníkem, poté studoval na vídeňské Akademii. Od roku 1837 žil ve Slatiňanech. V letech v 1844–71 působil jako městský stavitel v Chrudimi. Z titulu své funkce se výrazně podílel na obnově Chrudimi po zhoubném požáru v roce 1850. Od roku 1853 působil jako krajský konzervátor vídeňské ústřední komise pro ochranu památek.
Schmoranz patřil k představitelům novogotiky, v níž vytvořil některé novostavby, například hrobku rodiny Karla Chotka ve Valtířově u Ústí nad Labem, především se však výrazně podílel na řadě puristických rekonstrukcí. Neogoticky přestavěl zámek Žleby, postavil též řadu budov v Chrudimi a restauroval tu kostel Nanebevzetí Panny Marie. V Poličce renovoval kostel sv. Jakuba, v Hradci Králové katedrálu sv. Ducha, ve Dvoře Králové regotizoval kostel sv. Jana Křtitele. Podnětem u vídeňské centrální komise pro ochranu památek se mu podařilo zabránit připravované demolici pardubické Zelené brány. Roku 1895 podle jeho návrhu byla opět vystavěna věž kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné. V letech 1869–70 ve Slatiňanech u jeho stavební firmy působil významný architekt Antonín Wiehl.
Bratři František, Josef a Jan
Jeho nejstarší syn František (1845 ve Slatiňanech – 1892 v Praze) byl též architektem a od roku 1885 prvním ředitelem Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Je (spolu)autorem lázeňských budov
v Trenčianských Teplicích.
Druhý syn, Josef (1855 ve Slatiňanech – 1938 v Buštěhradě), působil jako malíř, dekoratér, středoškolský profesor, správce uměleckých sbírek a autor populárně naučných publikací. Studoval malířskou akademii ve Vídni. Část praxe absolvoval u otce, například spolupracoval na výzdobě interiéru kostela Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi. V roce 1890 se stal profesorem kreslení a nauky o slozích Odborné školy na zpracování dřeva v Chrudimi. Byl rovněž jednatelem tamějšího Průmyslového muzea.
Přispíval hojně do různých časopisů, napsal několik knih a pořádal přednášky o výtvarném umění. Krom malování byla jeho velkou zálibou příroda. Stal se jedním z průkopníků odborné myslivecké literatury v Čechách. Po odchodu do penze se stal správcem uměleckých sbírek knížete Auersperga na zámku ve Žlebech. Během svého života tvořil a navrhoval oltáře, nábytek, dekorace, sgrafita, portréty, diplomy, knižní ilustrace
Třetí syn Jan (1857 ve Slatiňanech – 1899 tamtéž) působil v Chrudimi a převzal otcovu firmu.
Gustav, muž mnoha zájmů a velké píle
Nejmladší syn Gustav absolvoval Vysoké učení technické v Praze u prof. Schulze a stal se architektem. Později studoval také v Paříži, ve Vídni a v Londýně. Od roku 1887 byl profesorem Umělecko-průmyslové školy v Praze, když zde byl dva roky předtím pro rodinné vazby na ředitele odmítnut.
Zajímal se o divadlo a psal články o divadle, např. do časopisů Lumír a Zlatá Praha, s Karlem Šípkem – Peškou (1857 v Bohdanči – 1923 tamtéž) napsal veselohru »Růžové okovy«. Od počátku Ottova slovníku naučného byl jeho stálým spolupracovníkem. Po studijním pobytu v Káhiře (1892-93) napsal německy psané a jím ilustrované dílo o orientálním skle a pracoval na výzdobě Chadivova paláce v Káhiře (vyznamenán řádem Osmanie).
V roce 1898 spolupracoval jako technický poradce se spolkem Máj a se spisovatelem a pozdějším režisérem Jaroslavem Kvapilem (1868 v Chudenicích, okr. Klatovy – 1950 v Praze) na založení Divadla Uranie, umístěného původně na pražském Výstavišti u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství.
Jeho éru známe jako éru Kvapilovu a Kovařovicovu
Jako člen Společnosti Národního divadla, která převzala správu Národního divadla po Družstvu Národního divadla, se stal na období od května 1900 do dubna 1922 ředitelem Národního divadla v Praze. Do Národního divadla přivedl Jaroslava Kvapila a Karla Kovařovice (1862 v Praze – 1920 tamtéž), kteří pak v dalších letech formovali činohru a operu Národního divadla. V období jeho působení jako ředitele byla na scéně zlaté kapličky uváděna díla nových českých dramatiků, třeba Fráni Šrámka, Jiřího Mahena, Viktora Dyka nebo Stanislava Mojžíše – Loma.
V Národním divadle vykonával rovněž funkci režiséra a jevištního výtvarníka. V roce 1918, po odchodu Jaroslava Kvapila, se stal i šéfem činohry. Kvapilovým odchodem na ministerstvo školství a národní osvěty (1919) a Kovařovicovým úmrtím ztratil oba partnery, s nimiž nastupoval do Národního divadla, a umělecké šéfy, s nimiž si rozuměl. S novým šéfem opery Otakarem Ostrčilem 1879 na Smíchově – 1935 v Praze) si neporozuměl a sám ve vedení činohry (1919–20) neuspěl.
Absence nosného programu pro dynamickou popřevratovou dobu uvrhla činohru do stagnace. V lednu 1921 byl proto vystřídán Karlem Hudo Hilarem (1885 v Sudoměřicích – 1935 v Praze). To vše uspíšilo Schmoranzovo rozhodnutí na funkci ředitele rezignovat, v dubnu 1922 opustil místo ředitele a jeho nástupcem se stal Jaroslav Šafařovič. Po odchodu do výslužby pracoval na monografii o Eduardu Vojanovi (hercovu tvorbu, kterou po léta zblízka sledoval, přiblížil popisem jednotlivých výkonů, ale Vojanův umělecký typ a přínos nepostihl), přeložil další hry a pohostinsky režíroval ve vinohradském divadle. Celý život zůstal svobodný. Poslední léta života až do náhlé smrti 19. prosince 1930 trávil v rodných Slatiňanech, tam byl i pohřben.
Ředitel Schmoranz udržoval po celou dobu výkonu svých funkcí na první scéně dvojkolejnost umělecky závažné tvorby a nenáročné produkce, umožňující naplňovat rozpětí zájmů, vkusu a potřeb nejvlivnější společenské vrstvy – měšťanstva. Divadlo pod jeho vedením nedokázalo čelit konkurenci Městského divadla Královských Vinohrad, odsouvající v druhé polovině desátých let Hilarovými režiemi činohru Národního divadla z čela českého divadelnictví. Jako jevištní výtvarník a režisér inscenoval nejrůznější výpravné hry (v nichž lpěl na historické a lokální správnosti) a francouzskou bulvární dramatiku. V režiích ambiciózních debutů domácích autorů se mu ale většinou nedařilo.
