Hlenky se v poslední době staly předmětem mnoha výzkumů. Vědci při nich s údivem zjistili, že se tyto jednobuněčné organismy dovedou nejen shlukovat a v podstatě vytvořit vlastně jakýsi přechod k organismům mnohobuněčným, ale umí také v uměle vytvořeném bludišti nalézt nejkratší cestu za potravou. K té se pak dovedou cíleně přesunovat poměrně vysokou rychlostí jeden až tři centimetry za hodinu.
Ačkoliv hlenky nemají mozek ani nervovou soustavu, vykazují určitou formu inteligence, jsou schopny se učit a vytvářet si podmíněné reflexy. Lze tedy říci, že onen sliz, který většinou na svých procházkách přírodou či houbařských výpravách ve vlhkém prostředí nevšímavě míjíme, je docela „chytrý“ a zaslouží si naši pozornost.
Hlenky existují v poměrně široké škále barev i tvarů. Tělo hlenky v podstatě představuje pouze jedna jediná, veliká buňka s mnoha jádry. S prostředím, ve kterém se nachází, dokonale splývá a přizpůsobuje se mu. Dokáže tak přežít v podstatě ve všech zeměpisných šířkách, v každém prostředí.
Za nepříznivých podmínek, kdy kupříkladu nemá dostatek vláhy, se hlenka změní v tvrdý útvar a trpělivě čeká na zlepšení situace. V Evropě žije několik set druhů hlenek a celosvětově existuje přibližně tisíc druhů těchto skutečně neobyčejných organismů.
Hlenky dokážou vycítit nebezpečí a úspěšně se mu vyhnout. Pokud se však již hrozbě vyhnout nestihnou, potahují své tělo nestravitelnou a pevnou slupkou. Disponují také zvláštní schopností komunikace, dokážou si předávat informace ohledně potravy nebo případného hrozícího nebezpečí.
Některé otázky ohledně těchto bezesporu velice zajímavých organismů nejsou doposud zcela uspokojivě zodpovězeny.
