Tadeáš. Můj syn. 16,5 let. Za chvíli bude vyšší než já. Dnes měl velký večer. Květinový ples. Vrchol tanečních. Pražská Lucerna. Nestihl jsem začátek. Musel jsem odejít před koncem. Doma jsem sundal sako, lakýrky, převlékl se a žluto modrou stužku přešpendlil ze saka na modrou bundu.
Teď sedíme s Filipem Vinšem v mém autě a opět směřujeme po dálnici směr ukrajinské hranice. Cestou se k nám budou do konvoje připojovat další účastníci naší třetí mise na záchranu dětí, maminek, žen, dívek a starých před Putinovým masovým vražděním. Holky Hanka Smejkalová a Eva Doleželová, se kterými jsme se nikdy předtím neviděli. A nabereme v našem tradičním přístavu uprostřed cesty v Partizánské Lupči na Slovensku od mé sestřenice Barbory Janíčkové další zdravotnický materiál. Mlčím. Nechce se mi mluvit.
Před očima vidím všechny ty holky a kluky z Lucerny, Tadeášovy spolužačky a spolužáky, jeho holku Janu, jak tančí, baví se, smějí se, líbají… Hlavou se mi honí jediné. Kdyby žili o pár set kilometrů vedle, holky by v lepším případě utíkaly s matkami, babičkami, sestrami a kamarádkami pryč do cizích zemí, do zatímního bezpečí.
A spoustu z těch kluků jen o fous starších než Tadeáš by muselo bojovat. A čekat, jestli si je nenajde bomba, střela, raketa. Ať už na jedné, nebo na druhé straně bojiště. Podobné děti posílá zrůda Putin místo do tanečních na smrt. Pak pálí jejich těla v hrůzném vynálezu, v mobilních krematoriích uprostřed sousední země, aby se jejich matky, otcové, sestry, bratři, rodiny s nimi nemohli ani rozloučit a nikdo neviděl tu hrůzu. Aby spálil důkazy. Lidské bytosti…
Třicet osm lidí
Kluci, kteří jsou jen rok a půl starší než náš Tadeáš. A proto zase vyrážíme na pomoc zemi, kterou chce spolknout Mordor. A která bojuje i za nás. Za naše Tadeáše. Za naše Jany. Za celou Evropu. Za celý svět… Abychom na hranice země hrdinů dovezli lékařský materiál, litry dezinfekce, atd., kterou mi o půlnoci předal Filip, syn naší hodné paní zubařky Romany. Lékařská pomoc bude automobilovým mostem vybudovaným východoslovenskými faráři putovat do Lvova, kde je spoustu zraněných. Stejně jako deky a oblečení, které přivezla moje partnerka Nela. A abychom nazpátek z hranic odvezli děti a jejich matky, babičky a dědy. Kluky stejně staré jako je náš Tadeáš. Tři dny poté, co novodobý Hitler, který dokonce bombarduje i porodnice a zabíjí miminka a těhotné, jsme třeba přivezli sedmnáctiletého Ivana s jeho sourozenci. Kdyby přišel na svět o rok dřív, možná by už na tomhle světě nebyl. Z naší čtvrté mise, která proběhla před pár dny a na které se spojilo patnáct do té doby sobě většinou neznámých lidí v osmi autech, jsme do zatímního bezpečí dopravili třicet osm lidí.
Petr z Prostějova vezl třeba maminku s nevidomou dívkou a maminku s dvouletým miminkem, která u sebe měla jen igelitku a baťůžek. Kluci z Vysočiny pak vyprávěli, jak před pár dny zachránili teprve pětitýdenní miminko, které na ukrajinsko-polských hranicích leželo na zemi, na dece na betonu, protože v humanitárních stanech nebylo místo. Za svou vnučkou a dcerou se na Žižkov dostala třeba babička Natalie, která se odchodu dlouho bránila. Teprve když blízko jejího domu začaly padat bomby, vzala si tři igelitky, z toho jednu plnou léků, kabelku a úplně sama utíkala na slovenské hranice.
Doma už na Velikonoce?
A takových lidí jsou teď miliony. Všichni, které jsme vezli, se chtějí co nejdříve vrátit domů na Ukrajinu. Někteří počítají s tím, že doma stráví už Velikonoce. Nemám sílu je přesvědčovat, že tohle bude na dlouho. Naděje totiž umírá poslední. Co mě ale děsí a z čeho je mně smutno, je nenávistný řev některých v čele s pánem, který by měl chránit slabší, ombudsmanem Křečkem, proti těmto lidem a pomoci jim. Ti lidé bojují o holý život a někteří jim přitom závidí a zavřeli by jim dveře. Přitom nikdo z nás neví, kolik času zbývá do okamžiku, kdy se i z nás stanou ti, kteří budou také utíkat ze své země a domovů a kteří budou vděčni za jakoukoliv pomoc, za přístřeší, teplou deku, vodu a chleba…
Válka je ku*va. Ale největší ku*va je ten, kdo jí rozpoutal a kdo se živí krví našich dětí. Putin. Putler. Shoří v pekle. Musíme pro to udělat vše, co je v našich silách.
Děkuju Vám všem, kteří pomáháte a kteří se také řídíte heslem: „Když můžeš pomoci, musíš!“ Naše záchranné mise můžete sledovat na mém youtubovém kanálu TUNA VS.
Přeji nám všem zdraví, lásku, štěstí, mír a … život. A za týden se těším na počtenou… Váš Honza Tuna
