• nezarazene
  • Zprávy
  • Stalo se
  • Sport
  • Kultura
  • Ze společnosti
  • Zajímavosti
  • „Humor není žádná sranda!“ říkával moudrý klaun. Před svou smrtí prosil okolí o bezbolestné utracení

    15.2.2024
    Jitka Kačánová

    Plzeňský rodák se nejdřív tak strašně styděl, že nedokázal ani tátovi popřát k narozeninám, aniž by se u toho nerozbrečel. A aby z něj ve škole dostali nějakou básničku, na to mohli rovnou zapomenout. Pak ale přišel do puberty, všechen ostych z něj spadl a on se stal jedním z nejlepších českých komiků.

    Miroslav Horníček začínal hrát s plzeňskými ochotníky a pak, i když ještě začal pracovat jako úředník, v něm láska k divadlu zvítězila naplno. Vystřídal pár scén, až na přelomu 40. a 50. let na šest let zakotvil ve Zlaté kapličce. Ale to, co je pro většinu herců tou nejvyšší metou, pro něj konečným cílem nebylo. Víc než obdiv k nějaké budově či souboru slavných jmen pro něj znamenalo herecké partnerství s konkrétní osobností, se kterou mohl rozvíjet svůj jedinečný talent a vtip.

    Slavní parťáci

    Není proto divu, že neodolal nabídce Jana Wericha, který ho v roce 1955 pozval k sobě do divadla ABC. Jeho dosavadní herecké „dvojče“ Jiří Voskovec emigroval do Spojených států a Horníček ho měl nahradit. Samozřejmě, že to úplně možné nebylo a Horníček byl víc Werichovým žákem než rovnocenným partnerem, přesto jejich spojení bylo mimořádně úspěšné a pro Horníčka to byla skvělá škola. Po Werichově odchodu byl krátce ve dvojici s Milošem Kopeckým a potom přišlo osudové pozvání Jiřího Suchého do divadla Semafor. Proslavily ho ale i jeho forbíny v Městských divadlech pražských a televizní Hovory H.

    Další skvělou dvojici vytvořil pak Horníček na televizních obrazovkách v seriálu Byli jednou dva písaři s Jiřím Sovákem. Příběh vysloužilých písařů Pécucheta a Bouvarda, kteří se na venkovském statku oddávají „vědeckému bádání“, vzbuzuje svým laskavým humorem úsměv i dnes. Velký podíl na tom mají, vedle scénáristy Jaroslava Dietla, i oba protagonisté hlavních rolí, které jim byly napsány přímo na tělo a kteří je často ještě doupravovali a při natáčení také hodně improvizovali.

    Mrtvý syn

    Právě tento ikonický seriál je spojen i s obrovským neštěstím, se kterým se Horníček nikdy úplně nevyrovnal. Na natáčení Písařů za ním často jezdíval jeho syn Jan, který trpěl klíšťovou encefalitidou, jež u něj spouštěla epileptické záchvaty. Při jednom z nich spadl do rybníka a utopil se. A Horníček se to dozvěděl jako jeden z posledních.

    Když totiž večer nenašel svého tehdy jednadvacetiletého syna doma, těšil se na něj druhý den na natáčení. Když ho ale nenašel ani tam, Sovák mu řekl, že je v nemocnici a že za ním pojedou spolu. Byla to ale jen milosrdná lež, aby lékař mohl dát Horníčkovi injekci na uklidněnou, a pak teprve mu řekli, co se doopravdy stalo. Jediné, co ho se smrtí syna poněkud smiřovalo, bylo vědomí toho, že nemoc, kterou trpěl, by jeho zdravotní stav jen zhoršovala, a tak to v jednom slova smyslu považoval za určité vysvobození.

    „Adoptivní“ syn

    Osud se na něho a na jeho ženu Bělu, se kterou prožil šťastných šedesát let, ale usmál jinak. V 80. letech se s ním seznámil jeho velký fanoušek Vladimír Mareš, pozdější primář liberecké JIPky. A ten, už když stavěl rodinný dům, myslel na „stará kolena“ manželů Horníčkových a počítal s pokojem pro ně, aby měli kde dožít.

    Nakonec tam skončil jen Horníček samotný a strávil tam poslední rok a půl života. A ten už moc pěkný nebyl. „Byl nepohyblivý, trvale závislý na naší péči. Dokonce jsme s ním museli i spát, aby se v noci nebál. Nebyl to šťastný rok,“ vzpomínal jeho „adoptivní syn“ v dokumentu České televize k nedožitým stým narozeninám herecké legendy s názvem Miroslav Horníček: Humor není žádná sranda.

    „Miroslav zemřít nechtěl. Když byl ještě schopný, žertoval a říkal – prosil bych bezbolestně utratit,“ dodal Mareš. Ostatky slavného herce jsou uloženy v rodinném hrobě v malé vísce Kytlice nedaleko Děčína, kde měl dlouhá desetiletí chalupu.

    Jiři Suchý o Horníčkovi

    Určit, kdo je a kdo není komik, může být někdy snadné a jindy problematické. Chci to řešit na těchto stránkách podle jediného klíče: komik je pro mne herec, který pracuje s humorem nikoliv příležitostně, když dostane komickou roli, ale zásadně a důsledně a stále. To je případ Miroslava Horníčka.

    I když jeho komika na sebe někdy bere podobu filozofující a meditativní, tedy podobu, která se v praxi komika nevyskytuje příliš často, vždycky dovede svou metodou rozesmát publikum. V jistém období vzala jeho komika na sebe klaunskou podobu – to když stál po boku Jana Wericha. Ale ani v klaunské masce nepřestával uvažovat o závažných věcech tohoto světa.

    Miroslav Horníček si svou prací zjednal veřejnou úctu a jsem přesvědčen, že mnoho lidí si jeho přináležitost k živnosti komické vůbec neuvědomuje. Ale já si myslím, že je-li někdo v této zemi opravdu komikem, pak je to on.

    Dodáme-li, že se ke svému klaunství dopracoval přes Národní divadlo, pak je toto jeho zařazení ještě bizarnější. Ale zároveň to nevyvratitelně stvrzuje Horníčkovo klaunství. Národní divadlo je nejvyšší metou pro herce – klaun však patří jinam. Patří do divadel, kde může svým humorem oslovovat diváky přes rampu, jako by tam nebyla. No a takových divadel není mnoho. Semafor je zřejmě jedním z nich, protože od roku 1959 se Horníček na tuto scénu stále vrací a jeho návraty jsou provázeny bouřlivým smíchem vděčných diváků.

    pro časopis Semafórum v roce 1991

     

    Zdroj: Wikipedie, Blesk, jiri-suchy.cz, Česká televize



    Nepřehlédněte