Stalo se tak na podzim roku 1347. Tehdejší obyvatelé nejprve neměli ani tušení, jak moc je tato nakažlivá nemoc zasáhne. Později se jí začalo říkat „černá smrt“. V Evropě propukla tato epidemie nejprve v Itálii. Lidé onemocněli chorobou podobnou chřipce a zvraceli. Na krku, v tříslech a v podpaží se jim tvořily hnisavé otoky. Do sedmi dnů přicházela smrt a člověk zemřel obdobně jako při zápalu plic. I když neexistovala žádná známá léčba, tehdejší lékaři dělali vše, co mohli. Vystrašení zámožní lidé se snažili koupit si jakoukoliv záchranu.
V Benátkách zemřelo 90 tisíc lidí a ve Florencii polovina obyvatel města. Hřbitovy byly plné, a tak se kopaly obrovské jámy za městy. Neobdělávala se pole, nepekl se chléb – a nakonec se k černé smrti přidal i hladomor.
Na pokraji zkázy byl v té době již také i zbytek Evropy. V létě roku 1348 dorazil mor, sledující tehdejší obchodní cesty, na jih Francie. Mor se brzy dostal až do Avignonu, tehdejšího sídla papeže.
Černou smrtí byly zasaženy i české země, i když následky moru zde nebyly tak katastrofální jako v jiných zemích. I tady však mor přicházel ruku v ruce s neúrodou, hospodářskou krizí a drahotou. Rozmohl se kult sv. Rocha jako patrona proti moru a byly nařízeny zvláštní modlitby.
Tato morová rána tehdy zahubila asi třetinu Evropy (25 000 000 obyvatel). Ve svém závěru se velmi pravděpodobně dostala až na sever, do Polska, kde nakonec zřejmě odezněla. Černá smrt se však později ještě několikrát vrátila.
