Studoval českou techniku v Praze a dva semestry akademie výtvarných umění ve Vídni u samotného Theophila Hansena. Od roku 1878 byl asistentem profesora Josefa Schulze na české technice, od roku 1884 byl mimořádným a 1897 řádným profesorem pro nauku o architektonických tvarech antických a pro kreslení ornamentální a kreslení od ruky – a v letech 1902-03 také rektorem školy.
Rovněž přednášel na výtvarné akademii o perspektivě.
Byl znamenitým akvarelistou.
Působil několik let jako výtvarný referent Národních listů, byl členem redakce Architektonického obzoru.
V letech 1892 až 1917 byl kurátorem sbírek národopisu a historické archeologie a také přednostou téhož oddělení Národního muzea v Praze. Jako první systemizoval tamní sbírky uměleckého řemesla a zasloužil se o jejich četné akvizice. Zveřejnil řadu článků o umělecko-řemeslných památkách (zejména v časopise Památky archeologické a místopisné).
Jako uznávaný znalec v oboru památek, architektury a lidového umění byl zván do dozorčích rad a výborů mnoha akcí, k nejvýznamnějším patřily výbor pražského magistrátu pro asanaci staré Prahy, Jednota pro dostavbu pražské katedrály nebo komise pro dostavbu a vybavení hradu Karlštejna.
Také se věnoval spolkovému životu, byl spoluzakladatelem a v letech 1904–08 předsedou Klubu Za starou Prahu.
Působil též v Komisi pro soupis památek Prahy, kde zajišťoval zpracování grafických příloh. Samostatně vydal dvoudílnou monografii Památky uměleckého průmyslu v Čechách.
Podílel se na organizování dvou nejvýznamnějších pražských výstav – Všeobecné zemské jubilejní výstavy v roce 1891 a Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895.
Koula byl bytostným architektem, designérem a schopným podnikatelem ve stavebnictví i v užitém umění – systematicky realizoval své návrhy výrobků uměleckého řemesla v tradici lidového umění (majolika, nábytek, textil, šperk, aj.).
V architektuře se zprvu přikláněl k historismu, později spojoval prvky dekorativní výzdoby historické architektury s folklórem a secesí. V novorenesanční architektuře byl souputníkem Antonína Wiehla (1846 v Plasích – 1910 v Praze), se kterým spolupracoval na výzdobě fasády Staroměstské vodárny na Novotného lávce u Karlova mostu (1883).
Koula také s houževnatostí jemu vlastní řešil problém pražské Letné, tedy spojení s pozvolna se rodícími čtvrtěmi Bubenčem a Dejvicemi.
V roce 1897 navrhl prodloužení Pařížské třídy mostem a dále mohutný průkop Letnou, uvedený monumentální triumfální branou.
Tento návrh vyvolal velkou polemiku, protože architekt Richard Klenka z Vlastimilu nabídl variantu jinou – tunel. Řešení se do cesty postavila císařova snaha srazit trochu Praze hřebínek. Ten v říjnu 1904 povýšil Bubeneč na město. Tím se oddálilo spojení Bubenče s Prahou v jednu obec a Praha přestala letenský oříšek chápat jako prioritu.
Přesto vznikl už projektovaný most Svatopluka Čecha, na kterém Jan Koula pracoval se zaměstnanci městského úřadu mostního Jiřím Soukupem, Václavem Trčou a Františkem Menclem. Koula pro úvodní pilíře mostu navrhl bronzové postavy Viktorií a draky, hlídající městský znak. Stavba mostu započala roku 1905 a zprovozněn byl LP 1908.
Rok po otevření proběhlo druhé kolo soutěže o řešení letenského spojení, zvítězil Antonín Engel, který rovněž prosazoval průkop, ovšem víme, že provedení tohoto problému usnulo a po čtyřech desítkách let se přestěhovalo o kus dál – ke Štefánikovu, tehdy Švermovu mostu.
A Čechův most zůstal tak trochu slepým…
Když Bubeneč hostil v roce 1891 Všeobecnou zemskou a jubilejní výstavu, pochlubil se otec české novorenesance Antonín Wiehl jejím dispozičním plánem, bránou a některými stavbami, mimo jiné i Českou chalupou. Ke spolupráci na ní vyzval Jana Koulu. Její podobu jste viděli v úvodu článku.
Pro národopisnou výstavu (1895) Koula navrhl Rychtu (chvályhodně s hospodou), pro výstavu architektury a inženýrství (1898) krčmu U Nesmysla a pro Jubilejní výstavu Obchodní a živnostenské komory (1908) pavilon Maroldova panoramatu, jehož vnějšek ozdobil barevnými sgraffitti. Všechny tyto stavby odnesl čas, pavilon Maroldova panoramatu zdecimovala sněhová kalamita v roce 1929, až následující rok budovu obnovil bubenečský architekt Vojtěch Krch.
Trocha osobní tematiky.
S manželkou Annou, rozenou Macasyovou, měli dceru Viktorii a syna Jana (1896 – 1975), pozdějšího architekta a publicistu, který si mezi křestní jméno a příjmení vkládal E. – potomci však nemíní, že by to znamenalo Evangelista nebo Emil, jak bývá uváděno.
Pro rodinu navrhl Koula jedinečnou vilu ve Slavíčkově ulici č. 17 v Bubenči, kterou mu postavil (pozdější soused) Rudolf Koukola.
Tandem Koula – Koukola postavil také činžák Pařížská 1.
Jan Koula se také podepsal na podobě Muzea hl. m. Prahy na Florenci, které navrhl Antonín Balšánek (1865 v Českém Brodě – 1921 v Praze) a na jehož projektu (1896-7) spolupracovali Koula s Wiehlem a stavitelem Ludvíkem Čížkem.
S architektem Balšánkem se Koula sešel i nad projektem dostavby Staroměstské radnice v roce 1905.
Pracoval také na úpravě interiérů Lannova paláce v Hybernské ulici (1880), projektoval
novorenesanční sokolovnu v Českém Brodě, dům Adolfa Heyduka v Písku v témže slohu, upravoval Strakovu akademii, dnešní sídlo vlády, podílel se na rekonstrukci historické renesanční radnice v Plzni a mohl bych asi ještě několik řádků pokračovat…
Jeden z ochránců českých památek a zakladatelů našeho uměleckého průmyslu zesnul 18. května 1919 ve své bubenečské vile, přemohla ho rakovina. (Někdy bychom si snad o tomto unikátním domě mohli povědět více.)
Pochován je v Českém Brodě.
