Co předcházelo tomuto divadlu? Musíme se vrátit o čtvrt století nazpět. Karel IV. Otec vlasti zemřel a předal tím vládu svému synovi Václavu IV. Učinil správně, a přesto to byla medvědí služba, což syn pochopil až později. Nasadil laťku diplomatických schopností a umění jednat s lidmi, podle hesla cukr a bič, tak vysoko, že Václav neměl šanci. Zřejmě by selhali i jiní, obratnější a schopnější, jako byl třeba další syn Zikmund.
Václav se zpočátku snažil, měl dobrou vůli panovat jako otec. Tragédií bylo, že viděl vládu svého otce jen zvenku, viděl lesklé pozlátko turnajů, hostin a zábav. Tu každodenní, otcovu usilovnou práci neviděl, nikdy se s ní neseznámil. Naivně předpokládal, že vše poběží dál, tak jako dosud.
Zpočátku to tak bylo, zkušený tým poradců jeho otce se snažil pomáhat i synovi. Jenže čas nezastavíš. Tým se rozpadl, někteří zemřeli a někteří, když viděli královu nerozhodnost, raději odešli. Václav je začal nesnášet. Příliš kritizovali, příliš viděli pod pokličku. Raději poslouchal pochlebníky, kteří sice nerozuměli ničemu, ale říkali králi to, co chtěl slyšet. Panstvo bylo odsunuto na vedlejší kolej a do popředí se dostala klika mužů často i neurozených.
Dnes bychom řekli, že Václav měl vše na háku. Problémů v zemích Koruny české i v Říši bylo tolik, že nebyla naděje, při jeho schopnostech a hlavně nečinnosti, je vyřešit. Jednal jako dítě, které se před nebezpečím přikryje peřinou.
On se sice nekrčil pod postelí, ale před problémy utíkal na své lovecké hrady a často se v Praze neobjevil i dlouhé týdny. Pohár trpělivosti přetekl a Václav byl zbaven římské koruny. Panstvo se rozhodlo jednat.
I nižší šlechta ucítila příležitost. Státní správa byla v křeči, a ne všichni byli ochotni se nějak angažovat. Naopak. Mnohem lepší bylo využít příležitosti v této počínající anarchii k vlastnímu obohacení. Povinností krále bylo jmenovat z řad panstva tzv. poprávce, vysoké státní úředníky v krajích, kteří měli bdít nad pořádkem, dodržováním zákonů, a třeba i cenami zboží. Iniciativa těchto úředníků poklesla na minimum, král neměl rád špatné zprávy a tak mu raději žádné ani neposílali. Bezpečnost v zemi upadala, už nebylo tak jednoduché, vydat se jako kupec na cestu se zbožím.
Této anarchie využil i jistý Jan Zoul z Ostředka. Bývalý služebník krále Václava a později i moravského markraběte, se stal loupeživým rytířem. Byl zemanského rodu, patřil tedy k nižší šlechtě. Se svým otcem Mikešem se zmocnil Čejchanova hrádku u Chocerad, odkud jeho tlupa pořádala loupeživé výboje po celém Benešovsku. Později rozšířili svůj vliv na hrad Stará Dubá.
Zpočátku se mu dařilo, ale pak přeci jen padla kosa na kámen. Ten konec přišel ve chvíli, kdy se Václav IV. usmířil s panstvem a bratrem Zikmundem. Václav se tehdy přinutil k větší aktivitě, a proti Zoulovi vyslal zemskou vojenskou hotovost, které velel pražský arcibiskup, Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Není to omyl. Zbyněk byl více voják než kněz a válečnictví své doby rozuměl daleko více, než vlastní gramotnosti, která mu dělala problémy.
Čejchanův hrádek i Stará Dubá byly dobyty a Zoul zajat, spolu se svým otcem, a padesáti dalšími členy tlupy loupežníků. Všichni byli oběšeni, pouze Zoul byl pověšen za hák a jeho mrtvola byla potravou pro havrany ještě sedm let po jeho smrti. Zajímavé je, že i v tomto případě soudci mysleli na spásu jejich duší a na místo popravy loupežníky doprovázel jistý betlémský kněz, jménem Jan Hus.
