Tátu fotbalistu stál fotbal život
Narodil se ve Vídni, ale pocházel z blatenské vesnice Sedlice, kam se rok co rok vracel k babičce na chalupu a kde rád lovil ryby.
Jeho otec „Franci“ Bican byl také skvělý fotbalista, hrál za Hertu Vídeň a rakouskou reprezentaci, zemřel v roce 1921 na následky zranění z fotbalu. V Hertě začínal i Pepi, slavnou kariéru zahájil ale až v Rapidu Vídeň, debutoval jako osmnáctiletý v derby proti Austrii a šokoval čtyřmi brankami. V Rapidu dále rostl a stoupala jeho role v týmu. V roce 1934 se v dresu Rapidu Vídeň stal nejlepším střelcem rakouské ligy.
Ve 30. letech mělo Rakousko vynikající reprezentační mužstvo – tzv. Wunderteam – a brzy se v něm objevoval i Pepi Bican, v devatenácti zápasech dal čtrnáct gólů. O rok později přestoupil do Admiry Vídeň a v roce 1937 odešel do Slavie Praha.
Když odejdu, tak jedině do Slávie! Nepovedlo se to ale hned
To bylo tak – v listopadu 1933 se Slavia utkala s Rapidem Vídeň. Původně chtěli funkcionáři získat pro červenobílé barvy z řad soupeře kanonýra Bindera. Bican ale v tomto zápase pokořil Pláničku pěti brankami. Když pak zjistili, že Bican je původem Čech, rozhodli se hráče angažovat. Ten jim přislíbil, že pokud někam odejde, pak jedině do Slavie. A to co nejdříve. Jenže mu Rakušané kladli všemožné překážky, takže v roce 1935 přestoupil do Admiry Vídeň a do Slávie šel až v roce 1937.
A proč právě Slavia? „Hrála technický fotbal. Kopali v ní Puč, Čambal a hlavně Vlasta Kopecký, jeden z nejlepších nahrávačů na světě,“ pravil Bican.
Ligová premiéra 29. srpna 1937 v Kladně Bicanovi nevyšla (Slávie nedala ani gól), ale o týden později už konto Náchoda zatížil čtyřmi góly.
V roce 1938 vyhrála Slavia Středoevropský pohár, který měl v té době podobnou hodnotu jako dnes Pohár mistrů, a Bican se stal jeho nejlepším střelcem.
Díky úředníkovi jsme možná přišli o titul mistrů světa
V létě 1938 se konalo fotbalové mistrovství světa ve Francii. Vinou nesvědomitého úředníka se stalo, že Bican neměl vyřízené náležitosti a tudíž nemohl s týmem odcestovat. Míní se, že s Bicanem v sestavě by nebylo čtvrtfinále s Brazílií konečnou.
V srpnu 1938 si Josef Bican připsal první start za československé reprezentační mužstvo. Švédské hostitele poctil hattrickem.
Svoji životní formu měl v době druhé světové války. Jenže válka znamenala jediné – žádná reprezentace, žádné zájezdy do zahraničí. Navíc odolával pobídkám k přijetí německého občanství, přičemž následky odmítnutí bývaly zásadní. Ale prošlo mu to.
Po válce se o něj vážně zajímaly některé italské kluby, dokonce Juventus Turín, mohl mít šest milionů jen za podpis smlouvy, ale on zůstal ve Slavii.
Pomalu se uzavírala jeho reprezentační kariéra. Gólově se podílel na vítězství nad Jugoslávií ve čtyřicátém sedmém, vedl útok k slavnému vítězství nad Maďarskem o dva roky později. Účet uzavíral v září proti Bulharsku. Se lvíčkem na prsou tak odehrál jen 14 utkání, v nichž vstřelil 12 branek.
Pro komunisty byl buržoust
V roce 1949 přestoupil do Vítkovic, které vrátil do první ligy, a v 1952 odešel do Hradce Králové, aby to měl blíž za rodinou do Prahy.
„Na prvního máje 1953 přišli, abych šel na manifestaci, prý kvůli lidem. A malér byl na světě. Před tribunou s potentáty totiž lidé, když mě spatřili, namísto volání Ať žije soudruh Zápotocký! Nebo ať žije soudruh Čepička!, který na tribuně byl, začali skandovat Ať žije Bican! A bylo zle, nařkli mě, že jsem provokatér, a v Hradci jsem skončil,“ připomněl slavnou historku Bican.
Když se roku 1953 vrátil do Slavie (přejmenované mezitím na Dynamo) bylo mu čtyřicet let. Pomalu končil kariéru. Stále ještě střílel branky a dirigoval útok. Nakonec úplně poslední ligový gól padl z jeho kopačky 21. srpna 1955 do sítě Jiskry Liberec. Bylo mu 41 let, 10 měsíců a 27 dnů, drží tak primát nejstaršího českého ligového střelce, přičemž v zápase vstřelil hned čtyři branky. Poslední ligové utkání odehrál 20. listopadu 1955 (Slavia Praha – Iskra Žilina 2:1), to už z něho byl hrající trenér.
V sezóně 1957 /58 odehrál ještě dva zápasy za třetiligový Spartak Brno ZJŠ a dal dva góĺy.
Jako trenér větší slávy nedobyl. Trénoval Slavii, Kladno, Liberec, Brno aj. Na přelomu 60. a 70. let trénoval v belgickém Tongerenu, tamější klub přivedl ze čtvrté ligy do druhé.
Jinak se ale musel spokojit s prací závozníka či pomocného dělníka, aby po komunistických reformách vůbec vydělal na rodinné živobytí.
Nejlepší na světě – ale mezi Čechy ne
Kolik nastřílel ligových branek, na tom se neshodly ani komise, které rozdávají tituly, řekněme, že to bylo 644 ligových branek, celkem v kariéře nastřílel hodně přes pět tisíc gólů. V sezóně 1943/44 nastřílel 57 gólů. Byl jedenáctkrát králem československých střelců (jednou získal titul v Rakousku).
Pětkrát se stal vítězem European golden boot (zlaté kopačky), v roce 1997 byl s Pelém a Uwe Seelerem vyhlášen nejlepším střelcem 20. století a v roce 2001 nejčastějším ligovým střelcem (podle světové asociace IFFHS).
Bican měl, stejně jako Hrbal, svoji kočičí gardu
Žil v Bubenči v Malířské ulici, pak v Holešovicích, poblíž přístavu, kde kromě jiného hrával za starou gardu, dále hrál tenis a velmi dobře nohejbal. Miloval chození na ryby do Troje, kde později objevil kolonii koček, které si vzal na starost a často ji krmil. Občas zašel k Sojkům na pivo.
Zemřel 12 prosince 2001 v Praze. Vdova Jarmila, jako majitelka domu v Michli, nechala na jeho počest a pro sparťansko-slávistické usmíření vytvořit malý salónek v rodinné restauraci Sparta, který stále existuje. Zemřela na den přesně deset let po svém manželovi.
