Michael Ende se narodil 12. listopadu 1929 v bavorském Garmisch-Partenkirchenu. Po svém otci, surrealistickém výtvarníkovi Edgaru Endem zdědil obdivuhodnou představivost. Vyrůstal v Mnichově v inspirativním uměleckém a literárním prostředí, ale jeho mládí a následně i tvorbu poznamenaly drastické válečné zážitky. Jako čtrnáctiletý se připojil k bavorskému hnutí protinacistického odporu. Po válce studoval, psal poezii a mimo jiné se pokoušel o hereckou kariéru.
Téměř zázračně v době, kdy byl Ende v kritické finanční situaci, prorazil s románem „Jim Knopf und Lukas der Lokomotivführer“ (1960, česky Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema, 1997). Spisovatel tenkrát poznamenal, že díky této dětské knížce zjistil, jakým dobrodružstvím může psaní být; jak do příběhu postupně vstupují nové postavy, jak působí logika příběhu a inspirace, jak pozoruhodně se objevují řešení spletitých dějových uzlů. „Jim Knoflík“ získal řadu ocenění, byl přeložen do jiných jazyků a dočkal se filmové adaptace tak jako další obdivovaná Endeho díla, která následovala.
Nejen Endeho nejznámější romány (např. „Momo“, 1973, česky „Děvčátko Momo a ukradený čas“, 1979; „Die unendliche Geschichte“, 1979, česky „Příběh, který nikdy neskončí“, 1987, také jako „Nekonečný příběh“; „Wunschpunsch“, 1989, česky „Punč přání“, 1993) propojují překypující imaginaci a střízlivou, všední skutečnost. V jejich dějovém ohnisku vyvstávají problémy technologické moderní společnosti, neúprosný vliv ekonomiky a ztráta fantazie a magie v lidském nazírání na svět. I proto je čtenář je vyzýván, aby v příběhu zaujal interaktivní roli a stal se virtuálním spoluhercem vyprávění.
Na Endeho dílo měla mimo jiné vliv jeho fascinace Japonskem – do japonštiny také překládal – a láska k Itálii a italské kultuře. Spolupracovnicemi a intelektuálními podporovatelkami mu byly jeho manželky, herečka Ingeborg Hoffmannová (+ 1985) a Japonka Mariko Sato. Michael Ende zemřel na rakovinu 28. srpna 1995. Je pohřben na mnichovském hřbitově Waldfriedhof. Lázeňské město Garmisch-Partenkirchen podle svého slavného rodáka nazvalo nejhezčí místní park, jehož výzdoba připomíná Endeho fantazijní dílo.
„Každý skutečný příběh je nekonečný příběh. Čas je život sám a život spočívá v lidském srdci. Dobře naslouchat je umění. Příběh může být nový, a přesto vyprávět o starých časech; přichází s ním minulost. Bez minulosti nemůžete mít budoucnost. Pokud jde o ovládání lidských bytostí, neexistuje lepší nástroj než lži. Lidé žijí vírou a přesvědčení lze manipulovat. Lidské vášně jsou záhadné podstaty a nepředvídaně se projevují jak u dětí, tak u dospělých. Ti, kterých se to týká, je nemohou vysvětlit a ti, kdo je neznají, jim vůbec nerozumí. Kalendáře a hodiny měří čas, ale to znamená málo, protože všichni víme, že hodina se může zdát věčností, nebo proběhnout jako blesk podle toho, jak ji trávíme.“ (z myšlenek Michaela Endeho)
