Jak jste se k Divadlu Bez zábradlí, prvnímu soukromému divadlo v Česku, vůbec dostal?
To byla věc náhody. Já jsem byl předtím v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, odkud jsme s režisérem Petrem Poledníkem přecházeli do pražského Rokoka, kde byl na repertoáru Macbeth. V něm hrál Mirek Dlouhý, který za mnou jednoho dne přišel a zeptal se mě: Jak seš na tom časově? My teď zkoušíme, máme před premiérou Gogolova Revizora a onemocněl nám pan Skopeček… Tak jsem se to naučil, zaskočil jsem za něj a jsem tam doteď.
Co všechno tam hrajete?
V současné době hraji Blbce k večeři, což bude za nedlouho tisící představení. To hrajeme už od začátku, otvírali jsme tím Divadlo Bez zábradlí, myslím Adrii. Je to v režii Jiřího Menzela. V režii Jiřího Menzela ještě hrajeme Kdes to byl(a) v noci?, pak hraji v Jistě, pane premiére!, také velice úspěšné představení, v muzikálu Cabaret a v představení Hra, která se zvrtla.
Divadlo před nedávnem jeho zakladatelé, manželé Heřmánkovi, předali svým synům. Jak se změnila atmosféra v divadle? A jak se to projevilo na jeho chodu?
Na chodu se to, myslím, neprojevilo, udělaly se nové věci, například hra Berlín Berlín, která slaví úspěch, pak tam Karel Heřmánek mladší hrál, to byla one man show, Iliadu. Udělal se Cabaret, to je také nová věc, takže si myslím, že pokračují dobře.
Máte zkušenosti z více divadel, čím se Divadlo Bez zábradlí liší od ostatních?
Za těch 25 let jsme se nějak vyprofilovali. Když lidé přijdou, mají to, co chtějí, splníme jim to, co očekávají. Jsou to komedie a někdo říká, že třeba Blbec k večeři je bulvár. Já si pamatuji, že když na tom byl Petr Nárožný, tak řekl: To je chytrý bulvár a to je úplně něco jiného. Takže věci, u kterých lidé vědí, na co jdou.
Která vaše role je pro vás klíčová?
Samozřejmě je to Blbec k večeři, který hrajeme už tolik let, ale já mám úplně nejraději Kachyňův seriál Tři králové, kde jsem hrál jednu z hlavních rolí. Dělat s ním byla veliká zkušenost.
V jednom rozhovoru jste se zmínil, že kvůli sporťákovi Cardovi Retardovi, k němu se ještě dostaneme, vám uniklo asi spousta rolí, které byste byl býval dostal. Co tím myslíte? Vážné role?
Já se to dozvídal zpětně – že kvůli tomu si na castingu často řekli: To ne, ten je v tomhle zaškatulkovaný. Takže hlavně vážné role.
Hlášku Cardo Retardo zná asi úplně každý, v podstatě jste se takovou maličkostí nesmrtelně proslavil. Na jednu stranu jste přišel o nějaké role, ale na druhé vám to udělalo obrovské jméno…
To ano, ale člověk nečekal, že to bude tak masivní. Že někam půjdete a budou na vás pořvávat, s tím jsem vůbec nepočítal. Byl jsem tím docela zaskočený.
Pořad Tele Tele by dnes byl z hlediska politické korektnosti už zřejmě nemyslitelný. Proč si myslíte, že to tak je? Jak jsme se změnili jako společnost? A je to k lepšímu, nebo k horšímu?
Já si myslím, že korektnost, a je to můj názor, konkrétně v tom, co děláme – divadlo, umění, humor, tak tam nepatří. Já jsem třeba měl rád americké filmy Mela Brookse, ty byly nekorektní, dělaly si srandu ze všech etnik. To mě bavilo. A já si pamatuji, jak mě to poprvé zaskočilo, když mi jedna redaktorka volala kvůli figurce Lenyho, kterou dabuji v Simpsonech. Já jsem si tehdy myslel, že to je nějaká „nachytávka“. Ptala se mě, jestli mi nevadí to, že Araby a černochy tam namlouvá člověk bílé pleti. Tak jsem byl trošku tvrdý a řekl jsem jí, ať si ze mě nedělá legraci. Teď je takový trend například u Othella, kterého dřív hráli ti bardi, kteří se namazali černou barvou. A s tím skončila i ta soutěž Tvoje tvář má známý hlas, kdy se už ty poslední kola nesměli líčit. Přitom ta maska udělá hodně, že pak někdo řekne: To je celá Tina Turner.
Na druhou stranu lidé, kteří se zastávají politické korektnosti, tak říkají, a někdy jim v tom dávám zapravdu, že ten hrubý humor může ubližovat menšinám. Ale zároveň si myslím, že autocenzura do uměleckých projevů opravdu nepatří.
Určitě ne, to bychom se vraceli zpátky.
Před nedávnem v jednom rozhovoru herec Michal Novotný prohlásil, že homosexuálové mu nevadí, ale že se nechce dívat na reklamu, kde se líbají třeba dva muži, což vyvolalo jeho silnou kritiku.
On řekl svůj vlastní názor. To mě právě docela štve. Proto já už za vším říkám, to je můj názor. Prostě řeknu svůj názor, tak proč mě budete kamenovat? Je demokracie, tak si řeknu svůj názor.
A když ten názor třeba někomu ubližuje?
Co na tom ubližuje, když řekne svůj názor? Kdyby řekl to, co chtějí slyšet, tak to už není jeho názor.
Když jsme u LGBT minority, tak já jsem si celou dobu myslela, že sporťák Carda Retarda je gay a že jeho kolegové nevnímají jako problém jeho orientaci, ale to, že ještě pořád nemá toho chlapa. A že to v té době mohlo pomoci gay komunitě zviditelnit se řekněme veselejším způsobem.
To vzniklo náhodně. Přijel jsem pozdě do studia, oni na mě čekali, točili se zrovna Televizní noviny a Geňa povídá: Kde jsi byl? Nazdar, sporťáku! Už máš chlapa? A všichni se začali smát a ono se to chytlo. A já jsem pak byl jako skrytý latentní gay, ale myslím si, že nebyl.
Jaké byly tenkrát u Tele Tele problémy s nekorektností?
My jsme dělali i sestřihy politiků, vždycky jsme jim dali do úst jiný věty, než říkali. A také výrazy jako s prominutím prdel a tak dál. Ale jinak toho, co jsem dělali třeba na Romy, tak se budete asi divit – jednou jsem uváděl romský ples a oni za mnou chodili a říkali: Dělejte o nás ještě víc.
Divadelní hra Jistě, pane ministře! satiricky zobrazuje politiku. Jak vnímáte českou politickou kulturu?
Upřímně?
Ano.
Já to moc nesleduji. Nebo snažím se to nesledovat. Samozřejmě, že to na mě občas někde vykoukne, ale já se akorát rozčílím. Už přece jenom mám svůj věk a aby mě kvůli tomu chytil infarkt, tak to tedy ne!
Možná v tom nepřímo zaznívá určité zklamání. Možná jsme si polistopadový vývoj představovali trošku jinak?
Tak to je jasné. Každý si vždycky všechno představuje jinak, ale jsou věci, které, si říkám, už mohli dávno pokročit jinam.
Které?
Třeba potrestání korupce. Pořád jsou za ni jen velmi mírné tresty. A nebo se kvůli ní neděje vůbec nic.
Říká se, že kapři si sami rybník nevypustí…
U někoho se nic neděje a tamhle chlap ukradne tři rohlíky a jde do vazby.
Nebo drakonické tresty za pěstování konopí, že? Ale tak to je politika, to nechme stranou a vraťme se k umění. Představil byste vaše další projekty?
Nedávno jsme měli v divadle Lucie Bílé premiéru hru, kterou režíroval Tonda Procházka. Jmenuje se to Jen pravdu, drahý a je to hra nejhranějšího současného francouzského autora Floriana Zellera. Hraje tam Dana Morávková, Štěpánka Křesťanová, Honza Čenský a já. Je to skvěle napsané a lidi se strašně baví.
Co tam hrajete?
Když řeknu, že podváděného manžela, tak vlastně trochu lžu, protože tam lžou a podvádějí všichni. Kdybych řekl víc, tak prozradím příliš.
Máte nějakou vysněnou roli?
To jsem nikdy neměl. Já jsem se snažil vždycky, když jsem nějakou roli dostal, tak ji udělat co nejlíp. Pamatuji si, když jsem šel ke zkouškám, každý si vždycky bral buď Švandu Dudáka nebo Hamleta. Já jsem si říkal, že to je nesmysl, protože na to už jsou nějaké vzory. Někdo to hrál nepřekonatelně. Já jsem si bral neznámé role. Ty jsem si mohl přetvořit po svém. Ale pak si pamatuji, a to tehdy bylo docela tvrdé, i když to bylo v době bolševické, tak jsem recitoval Majakovského. Je to krátká básnička, ale úderná a skvělá. Kritizuje v ní papaláše, ale jim to možná nedošlo. Řekli si asi Majakovský, tak to je v pořádku. A i na dnešek to úplně sedí.
V čem je podle vás tajemství úspěchu?
Že můžete dělat, co vás baví? Hlavně vytrvalost, být připravený a jít si za svým. Mít nějakou vizi a té dostát.
Byl jste v pravý čas na pravém místě?
To také. To hraje velkou roli, konkrétně v herectví určitě. Ale já si vzpomněl, že včera jsem mluvil s Petrem Nárožným a ten tam měl jedno takové moudro, které se určitě krásně hodí. A je v něm rovněž korektnost a všechno, o čem jsme spolu dnes mluvili. Řekl: Jsem stár a dlouhá léta žiji v zemi, kde vše, co jinde vážné jest, u nás se v prdel mění.
Zdroj: autorský text
