Slovo zázrak ztratilo v posledních letech na ceně. Zázrakem je vítězství sportovního outsidera nad favoritem. Zázrakem je dokonce odstranění skvrn, novým čistícím prostředkem. Reklama zázraky nešetří. Devalvace slova postupuje. Používáme ho příliš často, a už jaksi navíc, abychom vůbec něco řekli. V historii byla období, kdy se na zázraky věřilo upřímně, často i s fanatismem. Střídala se s dobou osvícenství a renesance, kdy si člověk, ve své pýše a pocitu moci nad přírodou, zázraky nepřipouštěl. Věřit na zázraky se považovalo za naivitu a hloupost. Na zázraky věřili jen ti nevzdělaní. To by ještě nebylo tak hrozné. Posměšky sice nejsou příjemné, ale pokud u nich zůstane, dá se to vydržet.
Mnohem horší a děsivější chvíle však nastanou, když se zázrak stane záminkou a prostředkem k likvidaci oponenta. Fyzické, ekonomické a politické likvidaci, každého, koho považujeme za nepřítele. Viděl jsi zázrak? Nejsi hlupák, naopak. Ten zázrak si zinscenoval sám, aby lidé šli za tebou, věřili tobě a odvrátili se od Nejvyššího dobra, které chceme my nastolit. Nebylo to poprvé, kdy se moc cítila ohrožena. Žádnou cizí mocností, ale synem tesaře. Představoval však pro ni daleko větší hrozbu, než celé Římské impérium. Ten příběh je starý dva tisíce let a začíná vždy s našimi vánočními svátky. Doba se mění rychle, ale lidé nikoliv. Jsou stále stejní, dnes i jako tehdy, v provincii Judea. Stejní, jako před sedmdesáti lety v Číhošti.
Tehdy zbývaly do Štědrého dne roku 1949 dva týdny, když se ve zdejším kostelíku odehrálo cosi, co spustilo stavidla lidské zlobě a nenávisti. Na oltáři se pohnul křížek. Několikrát se naklonil o dobrých čtyřicet pět stupňů, což viděli dvě desítky zdejších farníků. Zpráva se rychle rozšířila, lidé začali přijíždět a zajímat se. Paranoidní státní moc zavětřila nebezpečí a příležitost. Její pozornost se upřela na zdejšího faráře Josefa Toufara.
Byl o dva měsíce později zatčen a mučením nucen přiznat, že sám zorganizoval a uskutečnil pohyb kříže na oltáři. O napojení na cizí mocenské a špionážní centrály ani nemluvě. Toufar se nikdy nepřiznal a zemřel v únoru 1950 na následky mučení a zánět pobřišnice. To však běsnící státní moci nestačilo. Byl natočen odporný, propagandistický film, který měl tu drzost použít ve svém názvu biblický příměr „Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází.“ Byl promítán v celé republice, jen v Číhošti nikoliv. Ostatky faráře Toufara skončily ve společném hrobu, na Ďáblickém hřbitově v Praze. V roce 2013 zahájila katolická církev proces Toufarova blahořečení. V roce 2015, po důkladné analýze DNA, byly tělesné ostatky faráře Toufara rozpoznány, převezeny do Číhoště a slavnostně pohřbeny.
