Proč došlo k takové nenávisti, a to dokonce mezi křesťany? Snad proto, že i křesťané jsou jenom lidé a že jim do života roku 1054 těžce zasáhlo tzv. Velké schizma, kdy kardinál Humbert de Silva Candida exkomunikoval konstantinopolského patriarchu Michaela Kerullaria a všechny, kteří s ním stejně smýšlejí. Tím došlo k rozkolu původní jednotné křesťanské církve, která se rozpadla na západní, nyní římsko-katolickou církev, v jejímž čele stojí papež, a na východní samostatné pravoslavné církve, kterých je dnes 21 a které dohromady slučuje pouze jejich víra, nikoliv jedna konkrétní osoba, která by stála v jejich čele. Během času si obě větve křesťanství, západní a východní vypracovaly každý svůj ritus, čili způsob obřadu, a to západní latinský a východní byzantský. Svatý Josafat potom koncem 16. století přišel s tím, že je třeba obě církve sjednotit a pokračoval proto v šíření učení církve řecko-katolické, která jako svoji hlavu uznává papeže, ale zároveň užívá byzantský bohoslužebný ritus.
Budoucí světec Josafat, občanským jménem Kuncevič, se narodil ve Volodymyru na Ukrajině v roce 1580, možná i roku 1584 a při křtu dostal jméno Jan. Jeho rodiče vyznávali pravoslaví. Podle jedněch byl otec chudý obchodník, podle jiných švec. V roce 1596 Jan odešel do Vilniusu učit se na kupce. Ve městě se setkal s věřícími a kněžími byzantského (východního) ritu, jejichž myšlenka opětovného sjednocení všech křesťanů jej nadchla a věnoval jí potom celý svůj život.
Roku 1604 Jan vstoupil pod vlivem jezuitů do řádu basiliánů, kde přijal jméno Josafat. Jeho působištěm se nejprve stal Trojický klášter ve Vilniusu, ovšem mniši tam nežili právě zbožně. S tím Josafat nebyl srozuměn, a proto se uchýlil do blízkého opuštěného, původně pravoslavného kláštera a žil tam jako poustevník. Brzy se kolem něj začali shromažďovat stejně smýšlející zájemci o řeholní život, jenže klášter dostal nového pravoslavného archimadritu (představeného) a došlo k násilnostem. K uklidnění situace muselo být dokonce povoláno vojsko.
Josafat ale dále plnil, co si předsevzal. V roce 1609 přijal kněžské svěcení a začal velmi přesvědčivě kázat. Začalo se mu přezdívat „bič na rozkolníky“, tedy na pravoslavné. Ti mu zase neuctivě říkali „dušechvat“, čili „uchvatitel duší“ a jeho kázání dodnes označují jako fanatická.
Roku 1613 byl Josafat jako igumen postaven do čela kláštera v Byteni, kde žilo asi 70 mnichů, a o rok později byl jmenován jeho archimandritou, tedy představeným. Ještě téhož roku se Josafat vydal do Kyjeva navštívit pravoslavnou Pečerskou lávru, čili klášter. Mezi ním a pravoslavnými mnichy tam vypukl ostrý spor, během kázání ho prý tamní mniši dokonce vytáhli z kazatelny a zbili jej, ale po teologické rozpravě se s ním zase usmířili.
Náboženský fanatik svatý Martin. Proč pijeme jemu na počest svatomartinské víno, když byl abstinent?
Jednoduché to ale Josafat neměl ani doma. Pravoslavní proti němu stále pletichařili a psali na něj hanopisy, i když se ho zastal sám polský král Zigmund III., na jehož území se Josafatův klášter tehdy nacházel. Po letech neshod nakonec 12. listopadu 1623 situace vygradovala tak, že Josafata pravoslavní napadli v jeho vlastním domě jako „latinského papežence“. Jeden z nich ho uhodil kyjem a druhý ho sekl sekerou do hlavy, a protože Josafat ještě žil, dvakrát do něj střelili z muškety. Josafatovo mrtvé tělo potom hodili do řeky Dviny. Svůj zločin tak ale neutajili. Za pět dní rybáři spatřili na hladině řeky světlo, a když k němu dopluli, nalezli Josafatovu mrtvolu.
Kněží ji potom odnesli do kostela, kde ji nechali po devět dní vystavenou. Následoval zázrak, jehož průběh není úplně jasný. Došlo k němu tak, že Josafat si už za svého života přál, aby mu po smrti byla dána do ruky listina s papežským rozhřešením, kterou měl, zřejmě, ve svém vlastnictví. Protože ale byl zabit, nebylo hned po smrti toto jeho přání splněno, až teď. Jenže k mrtvému nebyla přinesena jen tato listina, ale i podobný dokument pravoslavného konstantinopolského patriarchy. Jakmile měl mrtvý obě listiny na dosah, natáhl k nim ruku, vybral si papežský list a pevně jej sevřel.
Překvapení svědkové celé události mrtvému papežskou listinu odebrali a rozhodli se nechat Josafatovo tělo vystavené ještě po další čtyři týdny a potom pokus zopakovat. Když k tomu došlo, mrtvý opět sáhl po papežském dokumentu a tentokrát jej sevřel opravdu pevně. Nepodařilo se jej z ruky mrtvého vyrvat i když lomcovali s celým jeho tělem. Tak byl konečně Josafat pohřben tak, jak si přál.
Vzhledem k tomu nespornému zázraku byl Josafat poměrně brzy po smrti, 16. 5. 1643, blahořečen papežem Urbanem VIII. a 29. 6. 1867 kanonizován papežem Piem IX. Jeho tělo je dnes vystaveno v prosklené mense oltáře sv. svatopetrské basilice v Římě.
Pro nás nezvykle jméno Josafat (též Jóšafat, Jozafat, hebr. Jehošafat) si tento světec a mučedník zvolil podle jména 4. krále Judského království, jednoho z jeho nejmocnějších králů. V překladu toto jméno znamená „Hospodin rozsoudil“.
