Svatý Diviš, francouzsky Saint Denis a latinsky Sanctus nebo Beatus Dionysius, misionář a pařížský biskup, žil ve 3. století našeho letopočtu. Na biskupa ho vysvětil papež Fabian (236 – 250) a údajně ho doprovázelo šest dalších biskupů. Ale jen do té doby, než byl při jednom z tehdejších honů na křesťany zajat. Legenda potom dále praví, že sv. Diviš zemřel po dlouhém pobytu ve vězení asi roku 250 n. l. smrtí mučedníka v Paříži, na Montmartru, tj. Hoře mučedníků, dříve pravděpodobně druidském, čili keltském, svatém místě. Mělo mu tehdy být víc jak sto let.
K zázraku došlo vzápětí po jeho smrti. Pro svou víru byl pohanskými Galy sťat, ale k úžasu všech přihlížejících nebyl na místě mrtev, nýbrž vstal, vzal svou hlavu do rukou a vydal se z popraviště pryč. Došel až na místo dnešní baziliky Saint-Denis, několik mil na sever od Paříže, a po celou cestu kázal. Když označil místo pro budoucí chrám, umlkl a padl mrtev. Na památku tohoto zázraku byl na označeném místě skutečně vystavěn kostel zasvěcený sv. Divišovi, kde je světec také pohřben. Spolu s ním tam odpočívají i jeho druhové, kněz Rustikus a jáhen Eleutherius, kteří byli mučeni a popraveni spolu s ním. Toto místo se také stalo tradičním pohřebištěm francouzských králů, kteří tam jsou pohřbeni většinou s manželkami, např. Ludvík XIV., Ludvík XVI.
Mniši v benediktinském klášteře Saint-Denis ztotožňovali svého mučedníka a patrona s Dionýsiem Areopagitou, kterého při své řeči na Areopagu obrátil na křesťanskou víru apoštol Pavel (Skutky 17,34). Tento Pavlem obrácený Dionýsios byl ve středověku dále mylně považován za autora významného mystického traktátu o prvotním světle, který vznikl na začátku 6. století n. l. Dionýsiovy texty přeložil do latiny Jan Scotus Eriugena a text byl k dispozici rovněž mnichům v Saint-Denis. Opat Suger se do své přestavby katedrály v Saint-Denis snažil vtělit Dionýsovu novoplatónskou světelnou mystiku. Přestavěná katedrála se stala vzorem gotické architektury.
Toto ztotožnění patrona Saint-Denis s řeckým Dionýsiem zpochybnil a na existenci různých Dionýsiů, Denisů a Divišů upozornil již v roce 1121 Pierre Abélard. Historická kritika mnichy velice rozlítila a Petr Abélard byl nucen klášter (který mu do té doby poskytoval azyl) opustit.
Divišův kult ve středověku doznal značného rozšíření také v Německu a v řádu benediktinů. Kromě zmíněného města v severním sousedství Paříže nese světcovo jméno např. město Saint-Denis, správní středisko ostrova Réunion. Podle věrouky je svatý Diviš jedním z tzv. Čtrnácti svatých naprosto spolehlivých pomocníků, vyzývaným zejména proti bolestem hlavy, psímu kousnutí a vzteklině. Je považován za patrona střelců, francouzského lidu, rovněž města Paříže i celé Francie. Ve středověku bylo jeho jméno bojovým pokřikem vojsk francouzské monarchie „Mont joie Saint Denis! Čili „Vzhůru radostně za svatým Divišem!
V ikonografii je svatý Diviš zobrazován jako biskup, držící v rukou svou vlastní hlavu. Památka svatého Diviše se připomíná 9. října a k tomuto dnu se také vztahují následující pranostiky:
Je-li déšť na sv. Diviše, bude mokrá zima.
Kdo se těší, že do Diviše zasel, ať se netěší na úrodu.
Jméno Diviš má u nás 35 lidí a věkový průměr je 13 let. Trochu častější je po roce 2010. Jeho nejznámějším nositelem, ale v podobě příjmení, je vynálezce bleskosvodu Prokop Diviš. Populárnější je toto jméno ve francouzské podobě Denis, které má 6745 nositelů. Ještě polárnější je jméno Denisa, těch u nás žije 26 299. Diviška jako ženská podoba tohoto jména se u nás téměř neužívá, máme jich jen šest s věkovým průměrem 14 let, ta nejstarší se narodila v roce 1999.