Nikola Šuhaj, původně Mykola Sjuhaj, se narodil 3. dubna 1898 v Nižní Koločavě na dnešní Ukrajině manželům Petrovi a Hafii Sjuhajovým. V roce 1917 byl odveden do maďarské armády, ale ještě během cesty na frontu zběhl a schovával se až do konce první světové války v okolí Koločavy, v jeskyních v údolí Terebly. Takových vojenských zběhů, kterým se říkalo „zelené kádry“, se tam tehdy ukrývalo víc a spoléhali na pomoc svých blízkých a místního obyvatelstva, kteří ovšem také trpěli nedostatkem. Když jim začali docházet zásoby a nikdo nové nedodal, zběhové se uchylovali ke krádežím. Četníci na ně potom pochopitelně pořádali zátahy, často podnícené i nějakým tím udáním, obvykle od místních žen, jejichž manželé byli na frontě.
I Nikolu a jeho druhy pronásledovala za války maďarská a rumunská policie a po připojení Podkarpatské Rusi v roce 1919 k Československu je stíhalo čs. četnictvo. Po válce se sice Nikola oženil s Eržikou Dračovou a začal žít normálním životem, ale vydržel to jen krátce. Již v roce 1920 jej četníci zatkli za krádež. Nikolovi se podařilo tehdy uprchnout a z mužů s podobnými osudem a smýšlením vytvořil zbojnickou tlupu. Patřil do ní i Šuhajův bratr Jura. Nejčastěji potom Nikolovi zbojníci přepadali zámožné lidi na cestách, především obchodníky.
Nikolovi zbojníci netrpěli žádnou útlocitností, což nejlépe dokumentuje případ, kdy Nikola dostal tyfus. Nařídil svým druhům, aby z města přivezli doktora. Zbojníci dali lékaři na vybranou: Buď pojede za Nikolou a dostane zaplaceno nebo ho zabijí a jeho dům vypálí.
V roce 1921 byla na dopadení Nikoly Šuhaje vypsána odměna 3000 korun, což byla částka odpovídají asi půlročnímu platu dělníka nebo nižšího úředníka. Šlo tedy, a v tehdejší době a tamním chudém kraji, o velké peníze. Tato pěkná sumička nakonec 16. srpna 1921 zlákala ke zradě tři Nikolovy bývalé kumpány. Vypravili se za Nikolou a jeho bratrem s vodkou, opili je a umlátili sekyrami. Sekery použili možná i proto, že podle pověsti Nikolu před kulkami chránila jistá kouzelná větvička. Pak zavolali četníky, kteří zabitého Nikolu (23 let) a Juru (15,5 let) vyfotografovali na památku.
V prosinci 1921 Nikolova žena Eržika porodila jako pohrobka dceru Annu a brzy se provdala za souseda Derbaka. Zemřela v roce 1987 a je pochována na hřbitově v Koločavě. Hůře dopadli později další Nikolovi příbuzní. Jeho bratr Ivan a jeho synovec Vasil vstoupili v roce 1946 do Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a zemřeli v boji – Ivan byl zastřelen příslušníky NKVD a Vasil spáchal v bezvýchodné situaci sebevraždu výbuchem granátu. V roce 1957 byl popraven Nikolův příbuzný Michajl Štajer, a to jako „ukrajinský buržoazní nacionalista“.
Nikolův příběh popsal Ivan Olbracht na základě informací, ať již pravdivých, či nikoliv, které získal přímo na místě, když v letech 1931 – 1936 často pobýval na Podkarpatské Rusi, kde mezi lidmi tehdy stále ještě kolovaly různé legendy nejen o zbojnících, ale třeba i o čarodějnicích, které se skrývají v neprostupných lesích. O tom, že Nikola Šuhaj i jeho druzi byli ve skutečnosti krutými bandity, kteří vedli s četníky regulérní válku, sám Olbracht píše: „V Nikolaji Šuhajovi líčím poválečné poměry v karpatské vsi a také zuřivý boj mezi orgány státní moci a loupežníkem a jeho přáteli. Doba a kraj daly tomuto boji ráz, a z obou stran docházelo ke krutostem.“
Velmi romantizující nádech potom celému příběhu o Nikolovi Šuhajovi dodalo asi nejznámější a nejoblíbenější zpracování jeho osudů nejprve v podobě muzikálu a později i filmu Balada pro banditu (1977) podle scénáře Milana Uhdeho v hlavní roli s Miroslavem Donutilem.
