K masakrům obyvatel docházelo v květnu 1945 na řadě míst Prahy. Jednotky SS tehdy zamířily do hlavního města na pomoc německé armádě – wehrmachtu, aby potlačily začínající povstání. Naopak na stranu povstalců se přidala Ruská osvobozenecká armáda (ROA), takzvaní vlasovci. Jihozápadně směrem od Davle například zaútočila jednotka SS Wallenstein, která se střetla s povstalci a vlasovci v Lahovicích, a zde také došlo k prvnímu většímu zabíjení civilistů.
Obránci Prahy tam nacisty 6. května jen na čas zadrželi, ti pak postupovali dál do Hlubočep a na Barrandov, kde o dva dny později došlo k dalšímu střetnutí. V ulici Pod Habrovou překvapili 18 českých povstalců, které na místě postříleli. Že si SS vybírali i zcela náhodné oběti, dokládá vyšetřující zpráva Policejního ředitelství v Praze z června 1945: „Dne 8. května byl ve filmové továrně na Barrandově uškrcen Karel Heidler, bytem v Braníku, Pod Jiráskovou čtvrtí čp. 515, a pak 25 ranami prostřílen. Dne 9. května byl na Barrandově za ateliéry uvázán drátem za nohy a usmýkán Karel Kühnel, osvětlovač filmových ateliérů na Barrandově, bytem v Hlubočepích. Týž byl po tomto ztýrání několika střelnými ranami dobit.“
Podle historika Tomáše Jakla z Vojenského historické ústavu si němečtí vojáci, ať už příslušníci wehrmachtu nebo SS, na zajatých povstalcích i na civilistech vylévali vztek z prohrané války. „V průběhu povstání je prakticky u všech německých bojových skupin, které se pokoušely potlačit Pražské povstání, dokumentováno použití civilistů jako živých štítů před obrněnými vozidly. Svou roli v případech hromadných vražd podle svědků hrál i alkohol, ke kterému se vojáci dostávali při rabování,“ uvedl znalec.
Kromě Lahovic a Barrandova došlo v posledních dnech druhé války k masovému vraždění také na Masarykově nádraží nebo u Jeleního příkopu. Jeden z největších masakrů se odehrál na Žižkově. V budově školy Na Pražačce sídlila jednotka SA. Hned na začátku povstání 5. května její členové zadrželi přibližně 80 rukojmích, které na dvoře mučili a část z nich zastřelili. V zabíjení pokračovali i během ostrých bojů s povstalci v okolí. Podle historiků se jejich obětí stal 7. května také štábní strážmistr Václav Bečvář, který přišel s bílou vlajkou vyjednávat o příměří.
Jeho smrt popsala ve zprávě policejního ředitelství servírka Drahomíra Matoušková, která řádění přežila: „Téhož dne k polednímu viděla vcházeti do školní budovy brankou od Libně jednoho policistu, který držel v pravé ruce bílý prapor. Když udělal asi tři kroky od branky, byl stráží, která střežila vchod, zákeřně zezadu zastřelen. Jak se později dozvěděla, byl skutečně v zákopech nalezen mrtvý polic. štáb. strážmistr Václav Bečvář.“ Zavražděné nakonec uložili mladí příslušníci SA do tří masových hrobů na pláni za školou. Později zde úřady identifikovaly přes 40 obětí. Vojáci budovu školy opustili v rámci kapitulace německých jednotek 8. května večer a spolu s dalšími, těsně před příchodem Rudé armády, zamířili do zajetí americkou armádou, Během květnového povstání však došlo i k řadě excesů ze strany českých obyvatel. A netýkaly se jen vojáků či kolaborantů, ale i běžných Němců. „K násilnostem na německém obyvatelstvu docházelo již v průběhu samotného povstání, kdy byli Němci vyhledáváni a shromažďováni. Po skončení bojů a ústupu nacistických jednotek se do jejich dalšího vyhledávání zapojily Revoluční gardy a bezpečnostní složky. Násilí propukalo všude tam, kde se koncentrovalo větší množství německého obyvatelstva, tedy v tradičních a za války nově utvářených rezidenčních oblastech,“ uvádí v časopise Paměť a dějiny historik Jaromír Mrňka. K jednomu z takových aktů pomsty došlo na Bořislavce, kde revolucionáři postříleli na čtyřicet německy mluvících mužů. Přesné okolnosti incidentu nejsou dodnes známé.
Michal Kalina
