Moše ben Majmon, hebrejsky Ramban, v Evropě známý jako Maimonides, se narodil v rodině rabínského soudce 30. března 1135. Když roku 1148 Cordobu dobyli příslušníci islámské berberské sekty Almohadů z Maroka, uvalili na Židy a křesťany omezující předpisy, které jim zakazovaly veřejné náboženské obřady. Důsledkem byla mučednická smrt mnoha nemuslimů, kteří se tomuto nařízení odmítli podřídit, nárůst počtu falešných vyznavačů islámu, kteří tajně praktikovali vlastní původní náboženství, a množství utečenců.
Maimonidesova rodina uprchla do Jižní Francie a následně se roku 1160 usadila ve Fezu v severní části Maroka. Pod nátlakem tam všichni konvertovali na oko k islámu a svou víru praktikovali potajmu. Maimonides sám tam studoval lékařství. Roku 1165 Fez opustil a odešel na Blízký východ, na východní pobřeží Středozemního moře do Akkonu, který tehdy ovládali křižáci. Navštívil i další města, ale podmínky v Palestině nebyly v té době pro Židy příliš příznivé. Maimonides s rodinou se tedy přesunul do staré Káhiry, kde se Maimonides živil jako lékař. Díky svým schopnostem a vzdělání se stal káhirským rabínem a vůdcem egyptského židovstva. Ačkoli tento úřad zastával jen několik let, úcta k jeho autoritě ho provázela až do konce života a nevyprchala dodnes.
Když Maimonidesův bratr, obchodník, zahynul při plavbě na cestě do Indie, Maimonides musel omezit své studium filosofie a věnovat se více lékařské praxi. Mezi svými pacienty nedělal rozdílu – léčil Židy, křesťany i muslimy. Zemřel roku 1204 ve Fustátu nedaleko Káhiry a dle tradičního podání bylo jeho tělo převezeno do Tiberiady (nyní v Izraeli), kde byl též pohřben a kde se nachází jeho hrob.
Do dějin filozofie i vědy se Maimoides zapsal tím, že prokázal, že rozum dokáže osvětlit významy věcí, které neškolenému pohledu (prostému selskému rozumu) zůstávají skryty. V ucelené systematice židovského práva „Mišne tora“ (doslova Pevná ruka) se zaobírá problematikou tzv. noachidských přikázání, která jsou podle judaismu závazná i pro nežidy.
Jde o soubor sedmi zásad, které byly podle židovské tradice předány Noemovým prostřednictvím všem jeho potomkům jako závazný pokyn pro život lidstva na zemi. První doklad o existenci podobného etického kodexu se nachází v židovském spise, jenž není součástí biblického kánonu a jenž je znám pod označením Kniha Jubileí (též jen Jubilea nebo Malá Geneze), podle některých badatelů poprvé sepsanou esejci. Noachidská přikázání lze definovat takto:
- Věř v Boha – jedná se o zákaz modloslužebnictví. Tvrzení, že lidský osud mohou ovlivnit hvězdy, amulety apod. je proto jen pověra.
- Cti lidský život – zákaz vraždy.
- Cti rodinu – jedná se o zákaz praktikování sexuální nemorálnosti jako jsou incest, sodomie, homosexuální styk, cizoložství. Jde především o takové sexuální praktiky, jež jsou vyjmenovány v Tóře, a zároveň je o nich řečeno, že národy, jež je praktikovaly, přivodily Boží nelibost.
- Cti práva ostatních i jejich majetek – zákaz krádeže i unášení a zotročování lidí.
- Cti všechna stvoření – zákaz pojídání masa zvířat. Tento zákaz se vztahuje na všechny formy krutosti páchaných na živých tvorech, zvláště pak na úmyslné mučení lidí nebo týrání zvířat, a to včetně kastrace, případně i na požívání jejich krve (podle výkladu židovského učence Rašiho).
- Cti a chval Boha – to ve skutečnosti znamená zákaz takového jednání, které by znevažovalo Boží jméno – rouhání se, proklínání a zneužívání (např. při okultních praktikách, při přísaze, při vydávání křivého svědectví).
- Cti zřízení soudního systému – tím se stanoví povinnost ustanovit takový právní systém, který by hájil spravedlnost a trestal porušování výše uvedených přikázání.
Maimonides ve svém dopise jemenským Židům k tomuto píše: …však víte, bratři moji, že kvůli našim hříchům nás Bůh umístil mezi všechny tyto lidi z národa Ismaele (praotec prvních arabských kmenů), kteří nás neúprosně pronásledují a vymýšlejí způsoby, jak nám ubližovat a znevažovat nás… žádný národ nikdy tolik neublížil Izraeli, žádný jiný než tento ve způsobu, jak nás ponížit a pokořit, žádný jiný nás nebyl schopen oslabit tak, jak to udělali oni…“
Vycházel přitom z učení Talmudu, že svět byl zničen potopou kvůli porušování prvních tří noachidských přikázání. Proto platí, že kvůli záchraně života může Žid porušit jakýkoliv příkaz Tóry, kromě těchto tří přikázání, resp. proto, aby je zachoval. Určitě se tím řídil i on sám.
