Patřil mezi ně i zbojník, ukrajinsky opryška, Oleksa Dovbuš se svou družinou, o jehož činech se vyprávělo mezi lidmi tolik neuvěřitelných příběhů, až etnografové v polovině 19. století věřili, že se jedná jen o fiktivní, vybájenou postavu. Až když byly v archivech Stanislavského soudu nalezeny záznamy výslechů zbojníků (opryšků) z předcházejících století, uvěřili, že se jedná o historickou postavu. Tyto soudní dokumenty a korespondence šlechticů o událostech jsou ale také jediným zdrojem o povstaleckém hnutí těchto zbojníků.
Podle nich víme, že Oleksa Dovbuš se narodil roku 1700 ve vesnici Pečenžhin, nedaleko Kolomyie. Jeho otec, Vasil Doboš, žil v roce 1739 se ženou a dospělými dětmi ve vesnici Pečenžhin a nevlastnil nic, jen pár ovcí. Neměl dokonce ani vlastní obydlí, přebýval „u svého pána Tvjerdjuka v komůrce“. Jeho synové, Oleksa spolu s bratrem Ivanem, pásli ovce svého otce spolu s dalšími ovcemi rolníků z vesnice.
To jim vydrželo poměrně dlouho, až než si Oleksa v letech 1741 – 1745 vytvořil zbojnickou družinu, ve které byl i jeho bratr Ivan. Pověst sice praví, že „Oleksa shromáždil stejně rozhořčené mladé muže a šel napravit křivdy, kterých se páni dopustili na rolnících,“ muselo mu v té době však být už ke čtyřiceti letům. Byl známý svou velikou silou, měl tmavou pleť a vysokou, podsaditou postavu. Oblékal se jako ostatní Huculové, ale vždy měl u sebe dvě pistole za pasem, sekeru (bartku), pušku (kris) a kouřil dýmku.
Způsob života zbojníků byl jednoduchý. „Chlapci“, jichž bylo v družině kolem dvanácti, v horách vyrostli a cítili se v nich jako doma. Přežít v nich v létě pro ně nebyl problém stejně jaké nečekané noční přesuny v terénu po poměrně velkém území. Ve dne potom přespávali na místech, kam ani lidská noha nezabloudila. Dovbuš navíc vždy spal od své družiny trochu stranou. Tato opatrnost mu nejednou zachránila život, když bylo ležení jeho oddílu přepadeno.
Na zimu se zbojníci rozešli do vesnic, nechali se někde najmout na práci a předstírali, že jsou obyčejnými rolníky. Žádný z nich se nikomu druhému nesvěřil, kam jde, takže v případě odhalení a následného mučení, které bývalo pravidlem, nebyl nikdo další odhalen. Na jaře se sešli, když začalo rašit listí na stromech a bylo se možné v lese zase dobře skrýt. Za Oleksou do tábora nějaký čas docházela i jeho žena, nikde však není zmínka o tom, že by Oleksa měl nějaké děti.
Zbojnická činnost družiny byla různorodá. Lidé je vnímali jako ochránce a mstitele bezpráví, takže např. v roce 1939 chránili na vlastní žádost jednoho rolníka před jeho bratry. Často přepadali jak jednotlivce, tak domy a sídla místní šlechty a rabovali je. Jedním z jejich nejúspěšnějších činů tak bylo dobytí opevněného hradu Bogorodčany, známého svým bohatstvím.
Nebránili se ale zábavě po krčmách. Na jaře 1739 se v jedné ale Oleksa s Ivanem poprali. Neví se u proč, jeden zbojník z družiny rvačku nepřežil a Ivan se tak rozlítil, že sekyrou zranil svého bratra na noze tak, že pak nadosmrti kulhal. Dokladem toho je i slavná píseň: „Ulevuje noze, podepírá ji sekerou“. I tak ale nadále Oleksa dokázal v horách, v neschůdném terénu překonat stejně velké vzdálenosti jako dříve. Bratři se po této potyčce rozešli a už nikdy se nesetkali. Oleksa potom působil v jihozápadním Rusku a „úřadoval“ na území Polska, Rumunska a dnešního Maďarska a Ivan odešel na Bukovinu, kraj na pomezí Ukrajiny a Rumunska.
Vrchnost pochopitelně na zbojníky pořádala zátahy a posílala vojsko, oddíly často tak silné, že na jednoho zbojníka připadalo až několik set vojáků. Dopadnout Oleksu a jeho chlapce se ale nedařilo, protože měli silnou a oddanou podporu rolníků, kteří je varovali a ukrývali. Dopadnout se je podařilo až kvůli zradě podplaceného Stefana Dzvinčuka, který Oleksu a jeho dva druhy z bezprostřední blízkosti postřelil.
Oleksa se stačil ještě dostat do lesa a zamaskovat větvemi. Následující den ho však vyčenichal pes. Četníci ho odvedli do hostince k výslechu, ptali se také, kde ukryl svůj lup. Oleksa jim řekl jen tolik, že někde na louce v pohoří Černá hora, což je nejvyšší pohoří ukrajinských Karpat. Ale přesně že už to neví.
I když byl Oleksa jen lehce raněn do ramene nebo paže, svému zranění nakonec v důsledku velké ztráty krve 24. srpna 1745 podlehl. Unikl tak mučení a jeho tělo bylo až po smrti rozřezáno na 12 částí a tyto kousky rozvěšeny po celé oblasti, kde bydleli Huculové. Hlava se poděla bůhví kam, hozena někam na hromadu stejně jako hlavy jeho druhů. Jeho osudy se potom také staly Olbrachtovou inspirací k románu o Nikolu Šuhaji loupežníkovi.
A tak se naplnila i pověst, která se o Oleksovi vyprávěla. Když pásl jako malý chlapec ovce, setkal se prý se skutečným ďáblem. Nezalekl se ho, ale instinktivně, bez přemýšlení po něm vystřelil. V tu chvíli sletěl anděl z nebe a řekl mu: „Tvůj život bude krátký, ale tvoje činy zůstanou dlouhou dobu v paměti lidu“.
