Výjimečnost pro děti? Kinder vajíčka!
Chodili jsme tam hlavně na „kukačku“, ale když maminka uškudlila nějaký ten bon (v hodnotě 5 Kč), jeli jsme tam za odměnu. Nás holky nejvíc zajímala Kinder vajíčka a čokolády, maminka koukala po šamponech, mýdlech Fa a Creme 21. Nakoupila tam i kafe a Milford čaj v granulích a to byl vždycky sváteční den.
Se sestrou jsme slavnostně žmoulaly v rukách ta vajíčka a byly zvědavé, co uvnitř najdeme. To byly naše radosti a poklady. Byl to barevný svět, do kterého jsme jednou za čas vstoupili a přáli si v něm zůstat. Psal se rok 1983, 84, 85… A nikdo z nás zatím netušil, co se odehraje za pár let.
Co nikde nebylo, dalo se sehnat v Tuzexu
Dnes žijeme v době spotřebního přebytku a dnešní děti a mladí lidé nezažijí to toužení po věcech exkluzivních a obtížně sehnatelných, ani tu radost, když se je sehnat podařilo. Dost takových věcí pocházelo právě z Tuzexu. Název vznikl zkratkou slov „tuzemský export“, což je samo o sobě trochu nelogické. Jak můžeme něco vyvézt, čili exportovat, a přitom to zůstane doma?
Držení zahraniční měny u nás bylo za socialismu nelegální. Každý, kdo ji získal, byl povinen odevzdat ji státu, jinak se dopouštěl trestného činu. Stát si tak zajistil stálé odčerpávání cizích měn od obyvatel a vyplácel jim za ně podle daného kurzu tzv. tuzexové (T Kčs), lidově „bony“ (z německého der Bon – poukázka). Jejich první emisi vytiskla Státní tiskárna cenin 30. června 1958.
Džíny ze západu jedině tady
K sehnání tam byly věci, které se tady jinak sehnat nedaly, zboží dovezené ze západu a československé zboží vyrobené pouze pro export. Ikonou té doby se staly třeba džíny. Tuzexové auto si pak už mohl dovolit opravdu jen málokdo. Ale prodávaly se i kazetové magnetofony, později videorekordéry, a také pračky a prací prášky, televize, potraviny, alkohol a cigarety, žvýkačky a čokolády, kosmetika a parfémy…
Kde je nedostatek, vzniká ihned podhoubí pro šmelinu a černý obchod a s tím související kriminalitu. Dobu veksláků, bonů a šmeliny si můžeme připomenout ve filmu Bony a klid z roku 1987. Jednu z hlavních rolí tu sehrál Honza Potměšil, který později skončil po autonehodě na invalidním vozíku, ale ani to ho neodradilo od životních snů a plánů.
