Kočičí telepatie
Nejčastější ukázkou takových zjevně telepatických schopností je přesnost, s jakou vycítí příchod nebo odchod svého pána. Kočky začnou mizet, když se má jet k veterináři, a poznají, i když jejich pán telefonuje domů – a to dříve, než někdo zvedne sluchátko.
Někteří tyto schopnosti vidí jako příklady vysoké inteligence, bdělosti a vysoké citlivosti, které kočkám umožňují „dát si dvě a dvě dohromady“. Kočky si všímají drobných změn v řeči těla svého pána, jiného tónu hlasu, znají jeho pravidelné zvyky a z toho odhadují, co se může stát. Jiní věří, že za neuvěřitelnými schopnostmi koček vidět neviděné stojí jakási nadpřirozená síla.
Mysouff II. otce Třech mušketýrů
Francouzský spisovatel Alexandre Dumas měl černobílou kočku jménem Mysouff II., která vždy přesně věděla, kdy se bude pán vracet domů z práce. Ať se Dumas vracel v obvyklou dobu nebo přicházel později, kočka ho pokaždé neomylně vítala na rohu ulice a doprovázela ho do domu. Spisovatelova matka někdy pouštěla kočku ven, ale ta odmítala jít, když věděla, že se pán opozdí.
Kočka „na telefonu“
Další pozoruhodný příklad ilustrující schopnosti koček pochází ze Švýcarska. Majitel kočky občas jezdil pracovat k příteli v kantonu Aargau. Když byl pryč, každý večer domů telefonoval. Minutu před tím, než telefon zazvonil, začala být kočka neklidná a zaujala pozici vedle telefonu. Někdy se rozhodl jet domů, tak jel vlakem do Bielu a odtud na mopedu k domovu. I tyto dny kočka vycítila a 30 minut před jeho příjezdem čekala před domovními dveřmi. Někdy muž přijel na nádraží v Bielu dřív, než očekával a nejprve domů telefonoval. V tom případě kočka seděla u telefonu těsně před zazvoněním a pak šla čekat ke vchodu. Tyto události se střídaly naprosto nepravidelně, a přesto kočka přesně věděla, kde se pán nachází a kdy očekávat jeho telefon.
Kočičí pasažér
Byl zaznamenán i příběh kočky jménem Ponorka, která žila na blíže neurčené lodi a ráda se procházela po přístavu, když loď zakotvila. Někdy se toulala městem celé dny, ale vždy přesně odhadla, kdy se musí vrátit a nalodit se k další plavbě. Jednou se ale spletla, zmeškala nástup a loď musela odjet bez ní. Když se námořníci otočili směrem k přístavu, viděli, jak doky uhání Ponorka. Běžela jako šílená, a nakonec se jí povedl neuvěřitelný skok až na palubu. Posádka byla nadšená, že je jejich talisman s nimi. Ponorce se nic nestalo, přistála hladce a hned se začala důstojně olizovat jakoby nic.
Poslední návštěva
Jistý vědec, který pracoval na Britské antarktické výzkumné stanici South Georgia na Falklandských ostrovech u pobřeží Jižní Ameriky, se spřátelil s malou mourovatou kočičkou a pojmenoval ji Judith. Kočka se pravidelně vždy trochu zakulatila a potom se na celé týdny vypařila. Když se vrátila, dovolila vědci, aby šel za ní a ukázala mu svá koťata. Jednou jeden z jeho kolegů celý vrh koťat utopil a zoufalá Judith zmizela. Uplynuly týdny, možná měsíce. Mouratá kočka se neukázala. Jednoho dne přijela zásobovací loď RRS Bransfield, na které měl vědec odplout domů. Vnímavá Judith poznala, že vědec odjíždí z ostrova a vrátila se do výzkumné stanice na poslední návštěvu. Vědec vzpomíná, že kočka se s ním tenkrát opravdu přišla rozloučit.
Zdroj: Deborah Robertson – Život s kočkou není pro kočku (2008)