Hudba skupiny The Plastic People of the Universe, kterou Milan Hlavsa založil v roce 1968, nechtěla mít podle něj nikdy nic společného s politikou. „Byli jsme parta čtyř kluků z Břevnova, který milovali Velvet Underground a který potřebovali hrát jako oni,“ říkával o začátcích jedné z nejslavnějších českých bigbítových kapel. Ta však kvůli svým textům, také například básním filozofa Egona Bondyho, a vůbec celé své na systému nezávislé existenci, stejně nakonec skončila za pobuřování a výtržnictví u soudu a na obranu „mániček, které zpívají sprosté texty“ vznikla Charta 77.
Disidentem proti svojí vůli
Hlavsa si přitom chtěl jenom hrát hudbu, co se mu líbí, a po svém. A nosit dlouhé vlasy. Záleželo mu na nich tolik, že kvůli svému, v té době extravagantnímu účesu dokonce odešel z domova, z učení i z práce na jatkách. A také to byl jeden z důvodů, proč s celou kapelou odmítli jít na rekvalifikační profesní přehrávky. To bylo tehdy podmínkou, aby mohli oficiálně koncertovat. Kromě změny image se po nich také chtělo, aby dali kapele český název a zpívali výhradně české texty. Plastici, kam v té době kromě Mejly patřil také například houslista Jiří Kabeš, klávesista Josef Janíček nebo saxofonista Vratislav Brabenec, tak přišli o status profesionálních hudebníků a začali vystupovat nejdříve například pod požárníky nebo zahrádkáři a nakonec hrávali už jen na soukromých oslavách, zejména svatbách.
Ani tento jejich ústup do neveřejného prostoru však režimu nestačil a v roce 1976 začal proces, ve kterém byli souzeni za výtržnictví a někteří z nich šli do vězení. Hlavsa sice za mříže odsouzen nebyl, ale přesto strávil šest měsíců ve vyšetřovací vazbě. A začátkem 80. let dohnala Státní bezpečnost saxofonistu Brabence k emigraci. Od té doby už kapela veřejně nevystupovala a věnovala se výhradně studiové tvorbě. V roce 1988 se Plastici rozpadli úplně a Hlavsa se věnoval svým dalším projektům – skupinám Garáž, Půlnoc a DG 307. Celou tu dobu velice barvitě zachycuje ve své knize Bez ohňů je underground Jan Pelc, mimo jiné také autor opileckého románu …a bude hůř.
Hraní pro prezidenty
I když si Hlavsa po rozpadu Plastiků dlouho nedovedl představit, že se ještě někdy dají dohromady, v lednu 1997 vystoupili na přání prezidenta Havla ve Španělském sálu Pražského hradu k 20. výročí Charty 77. Příběh Charty ten večer Havel označil za „zvláštní horor s pohádkovým koncem“.
Po koncertu začala nová společná éra Plastiků. Podle Hlavsových slov hudebníci jen plynule navázali na svou předchozí tvorbu, jako by se vrátili v čase o šestnáct let zpátky, a odehráli spolu několik velice úspěšných koncertních turné. Mimo jiné si také zahráli v Bílém domě při oficiální návštěvě Václava Havla na pozvání Billa Clintona. Spolu s Hlavsovým idolem Lou Reedem. „Nesmírně obdivuji Plastic People, patří jim mé srdce,“ řekl o nich zase na oplátku Reed.
Dobře našláplou novou kariéra Plastiků, se kterými se začátkem roku 2000 pustil Hlavsa do tvorby nového alba, však zastavil nález zhoubného nádoru na Mejlových plicích. Podstoupil sice operaci a následnou léčbu, nicméně 5. ledna 2001 nemoci podlehl. Na jeho pohřeb do kostela na Zbraslavi dorazili stovky lidí, ke kterým promluvil někdejší umělecký vedoucí Plastiků Ivan Jirous řečený Magor. Plastici hrají Mejlovy skladby dodnes, nicméně jsou teď rozdělení do dvou nesmiřitelných táborů, které oba vystupují pod stejným jménem.
