Meky zamířil do rockové Mekky Abbey Road v roce 2015, aby zde nahrál dvojjazyčně svoje nové album Miro, tentokrát už ve spolupráci s anglickým producentem Robem Cassem, který má pravý rock v malíku a je velkým znalcem Beatles. K tomu výborným managerem, hudebníkem a zpěvákem. Pro Mekyho má mimořádné pochopení. Z této spolupráce vzniklo přátelství, profesní i to osobní. Meky je tady, v Abbey Road, jako doma, i když zároveň podotýká, že jisté chvění trémy tu je, když si vzpomene, jak o tom jako mladý kluk jen snil, byli jsme za železnou oponou: „Tady točili Pink Floyd, řekli tak zahraj a mně se i teď ještě třesou nohy.“ Takovou má pro hudebníky Abbey Road auru. V Abbey se potkal s britskou ikonou rockové poezie Petem Brownem, který otextoval už mnoho pořádných pecek. Byl u toho, když byli slavní legendární Beatles, Animals, byl dvorním textařem ikonické skupiny Cream. On sám je rockovým hudebníkem, zpěvákem, umí zpěv pořádně rozbalit. Texty testuje na sobě. Zážitkem zážitků bylo Mekyho setkání s Paulem McCartneyem. Splněným snem. Do svých koncertů proto vkládá písničky Beatles. Nyní s Robem natočil další dílko, Double album. Ke spolupráci na obalu přizval výtvarnici žijící v Londýně Mílu Furstovou a k videoklipům svého syna Davida, který v Anglii vystudoval filmovou produkci a je také hudebníkem.
Co všechno bylo od chvíle, kdy vzal světlovlasý štíhlý slovenský kluk s brýlemi-lennonkami v Bratislavě plaše do ruky první kytaru, až do okamžiku, kdy stál poprvé v epicentru svých klučičích snů, v Abbey Road? Zažil úžasný start s hitovkou Úsmev, slávu, davy fanynek, hudební triumfy a ceny, také ústraní, nové zkušenosti a comeback. O tom všem vznikl film Meky a filmaři se činili, režisér Šimon Šafránek k tomu říká: „Připadá mi, že žije ve vlastním světě, kde hraje hlavní roli hudba. Pořád si prozpěvuje, notuje.“
Modus i Limit se daly cestou vlastní tvorby
Miro Žbirka začínal svoji hudební dráhu se skupinou Modus, která na Slovensku vznikla v roce 1967. Měl kolem sebe mnoho hudebních ikon, Janka Lehotského, který posílil skupinu v roce 1972, a Mariku Gombitovou, která do kapely přišla v roce 1976. Dvorním skladatelem skupiny byl Lehotský. A zadařilo se. Do projektu Modus se zapojili i talentovaní slovenští textaři Boris Filan a Kamil Peteraj. V roce 1977 jejich hudební invenci musela uznat také Bratislavská lyra, když všemi hlasy zvítězila písnička Úsmev. V roce 1978 se ke skupině připojili další velmi talentovaní hudebníci, baskytarista Laco Lučenič, bubeník Dušan Hájek a kytarista Viliam Pobjecký. Tehdy popularita Modusu byla na maximu nejen na Slovensku, ale i u nás, což potvrdila svými výsledky i československá čtenářská hudební anketa Zlatý slavík Mladého světa.
Pak se dráhy výborného hudebního týmu však rozdělily. Meky to má před očima jako včera, Marika byla upoutána na vozík a nemohla s nimi jezdit po všech možných místech a koncertovat. Uvědomil si, jak Marika byla důležitým elementem a múzou Modusu. Byla nejen brilantní zpěvačkou, ale i skladatelkou, hrála výborně na klávesy. Měla pro publikum charisma. Miro proto přešel do Limitu, který založili s Lacem Lučeničem, Dušanem Hájkem a Martinem Karvašem. A pěvecky se zcela osamostatnil. Skupina Modus a poté Limit se navzdory všemu zapsaly výrazně do historie slovenské i naší populární hudby, staly se průkopníky původní písničkové tvorby a ovlivnily další populární skupiny, na Slovensku například Elán. V Čechách byly průkopníky kapely Olympic s Petrem Jandou, George Beatovens s Petrem Novákem, Synkopy 61 s Petrem Smějou, ETC s Vladimírem Mišíkem, Tichá dohoda s Petrem Kalandrou a později Lucie s Davidem Kollerem.
Na koncertech v nenápadném sáčku a riflích
Limiti s Miro Žbirkou vydali desku Doktor Sen a Nemoderný chalan a získali mnoho nových posluchačů v Československu, Rakousku a Německu. V roce 1982 se stal Miro Žbirka československým Zlatým slavíkem. Album Empatie bylo roku 2009 nominováno na cenu Anděl i Album roku. V roce 2012 k 60. narozeninám dostal Meky Žbirka od hudebního vydavatelství Universal Music jako dárek komplet CD Complete Box.
Stále má rád civilní oblečení, sáčko, rifle, nic výstředního, spíš nenápadného, aby ho pózování zbytečně neodvádělo od základní myšlenky na dobrou hudbu. A o tu mu především jde. Nemává mikrofonem, po pódiu nelítá. Jediným gestem je, když nabídne mikrofon do hlediště. A všichni s ním zpívají Zažni, Prvá, Denisa, Biely kvet, Katka, Balada o polnych vtákoch.
„To krásné v nás“ Mariky Gombitové
Ani charismatická Marika Gombitová se svým zázračně a průzračně vyartikulovaným zpěvem a výškami i skladatelským talentem nezahálela a soustředila se dál na skládání písniček a vydávání alb. Takové bylo i album Dievča do dažďa a další alba, Moj malý príbeh, Mince na dne fontán, No. 5, Volné miesto v srdci, Ateliér duše, Kam idú luďja, Zostań. Přes zdravotní handicap podnikla stovky koncertů, které měly u publika neskutečný ohlas stejně jako legendární duety s Mekym Nespálme to krásné v nás, V slepých uličkách i její sólové extrahity Vyznanie a Colosseum. Přesto se víc než koncertům věnovala televizi a charitativní činnosti. V roce 1996 získala cenu Grand Prix Svazu autorů a interpretů za celoživotní přínos populární hudbě. A přesně 10 let nato se zúčastnila s Mekym Žbirkou jeho turné Road to Abbey Road. V anketě 100 nejlepších slovenských alb je to nyní právě Marika, která ze všech interpretů je nominována největším počtem titulů – devíti alby.
