Na čem teď pracujete?
V divadle Palace hraji ve Vedlejších účincích od Rakušana Stefana Vögela. Je to velmi zajímavá hra, kdy se divák musí zamyslet nad tím, jak by reagoval v situaci, do které se dostane hlavní hrdina. Ten se musí rozhodnout, jestli daruje jeden ze svých orgánů svojí ženě. A je před to postaven okamžitě, bez jakéhokoliv varování. Když jsem tu hru četl, tak jsem začal i já přemýšlet, aniž bych vnímal tu hru samotnou, jak bych se zachoval.
A víte už, jak byste se zachoval?
Nevím (smích), dokud se do té situace nedostanete, tak opravdu nevíte.
Hrajete i ve Švandově divadle. Co konkrétně?
V současné době tam mám tři tituly. Nejstarší je Kurz negativního myšlení, pak Cry Baby Cry a poslední věc, kterou jsme dělali už před čtyřmi roky. Dva roky covidu člověk nebere do úvahy, takže pro mě vlastně před dvěma lety, a to Smrt mu sluší.
Co v tom hrajete?
Hraju v tom špatného herce, takže sám sebe.
Vy jste byl dlouho po škole bez stálého angažmá v divadle. Byla to výhoda, nebo nevýhoda? A proč to tak bylo?
Ono to zas tak dlouho nebylo. Když si vezmete, že jsem končil rok před revolucí, kdy ta doba byla taková, jaká byla, nedostal jsem přímou nabídku po škole, ale díky revoluci vznikl trh i s dabingem a se spoustou práce, které dřív tolik nebylo, tak my jsme měli práce až moc. Člověk si ani neuvědomoval, že není v angažmá, což byl dřív cíl školy – aby vás po ní někde vzali a vy tam začal působit. Pak se mi ale stalo, že v jeden den jsem měl na telefonním záznamníku, tenkrát ještě nebyly mobily, za sebou nahrané dvě zprávy. Jedna byla z Národního divadla, že by se mnou pan ředitel, tehdy Ivan Rajmont, rád mluvil o případném angažmá. Píp. A druhá zpráva z Činoherního klubu, že by se mnou pan ředitel Strnisko chtěl mluvit o případném angažmá. To bylo podezřelé. Hned jsem přemýšlel, kdo si ze mě střílí, který z kamarádů vymyslel tuhle kulišárnu. Tak jsem zavolal na obě čísla a na obou byly opravdu kanceláře, buď Národního nebo Činoherního klubu. Takže absurdní situace, kdy jsem se musel rozhodnout, kam se vydat.
A vy se rozhodl pro Činoherní klub…
My jsme se o tom bavili ještě s bráškou a s rodinou a hodně jsem o tom přemýšlel, tak jsme udělali takovou kulišárnu – já jsem přijal hostování v Národním divadle, abych si ho vyzkoušel, v jedné hře, kterou dělal pan Kačer, Smrt obchodního cestujícího, kde jsem hrál jednoho ze synů, a v Činoherním klubu jsem přijal angažmá, protože jsem byl „odkojený“ menším divadlem, kde působil brácha, v Divadle Na zábradlí. Ta menší forma mi byla bližší, tak jsem zvolil tuhle cestu.
A nelitujete toho dnes?
Vůbec. Ne, ne. Já mám nad sebou strážného anděla, který mě vede. Původně jsem si myslel, že to je brácha. A brácha už tu není a furt ten anděl… a nebo to teď brácha řídí seshora, to je taky možné, že vždycky, když se rozhoduji, tak se nakonec rozhodnu správně.
Když zmiňujete vašeho bratra, mám pocit, že jste vyrůstal v jeho stínu. Že on byl ten slavný Vladimír Dlouhý a pak teprve byl jeho bratr Michal. Jaké to bylo být až ten druhý?
Víte, být bratrem tak velkého herce bylo vyznamenání. Už jenom to, že mě s ním vůbec spojovali. Já jsem se nikdy jako „ten druhý“ necítil. Naopak, my jsem pak začali spolupracovat, velmi rádi nás obsazovali spolu, jak na divadle, tak před kamerou. Hrozně nás to bavilo a myslím, že ty výsledky byly dobré. A já jsem měl vedle něj strašně dobrý dozor a školu, takže jsem se tomu vůbec nebránil a byl jsem za každou práci s ním šťastný. A ty věci s ním jsou nezapomenutelné. Myslím, že to bylo takhle lepší, než kdybych si musel razit tu cestu sám.
Chybí vám hodně?
Musím říct, že jo. Takhle dobrých herců je málo. Ale naštěstí už jsem u divadla dlouho a v té svojí pozici, kterou mám, tedy, že jsem na volné noze, tak si můžu rozhodovat, do jakého kolektivu a do jaké hry vstoupím. A Míra nebyl jediný, tedy byl jediný jako unikát, ale je spousta dalších skvělých herců, se kterými můžu spolupracovat a můžu se pro ně rozhodnout. Můžu si někdy dokonce i říct, že bych s někým konkrétním chtěl něco dělat, takže furt dělám ve skvělém prostředí se skvělými lidmi.
Kromě divadla bych se chtěla zeptat i na film, ve kterém jste začínal ještě jako malý chlapec. Mně osobně jste „dostal“, když to řeknu takhle expresivně, v Sametových vrazích. Tam jste mi přišel úplně excelentní. Jaká je vaše nejklíčovější filmová role a co vám konkrétně dal výše zmiňovaný film a jak se vám osobně líbil?
Ve filmu jsem měl různá období. Období školy, to bylo období princů. Tam jsem získal srdce maminek nebo vrstevnic, kdy jsem točil až nesmyslně moc pohádek…
To ty oči…
Děkuji. A tak dál (smích). Takže to bylo období pohádek, ze kterého mě – a to byl první zlom – vytáhl Hynek Bočan, když mě přizval do seriálu Přítelkyně z domu smutku, kde jsem dělal zápornou postavu. A spousta pamětníků mi říkalo, že přesně takhle to bylo – že takovýhle „princ“ se při těch výsleších postavil proti nim a bylo to strašně absurdní, že takový na pohled hezký člověk je dusí a ničí těma hrůzama, které prožili. To byl skvělý tah. Za to budu Hynkovi do smrti děkovat, protože mě vytáhl z té kategorie, z toho šuplíku pohádek, a pak se to otočilo a začaly přicházet záporné role. A samozřejmě Sametoví vrazi byli zlomoví v tom, že už to bylo v době, kdy se hodně chodilo na filmy, a navíc ten film byl natočený podle skutečné události a byl velmi aktuální a velmi sledovaný, takže mě zase posunul o kus dál. To už jsem byl plně zaměstnaný v divadle a už jsem měl napilno od té doby, dá se říct, každý den. A co mě hodně bavilo z poslední éry, tak byl seriál Bohéma s Robertem Sedláčkem, kde jsem měl možnost ztvárnit pana Zdeňka Štěpánka. Já ten seriál považuji za unikát, za klenot, i když samozřejmě kontroverzní, protože ještě dnes žijící potomci se k tomu vyjadřovali, jak se vyjadřovali. To se nedá nic dělat. Ale o to to možná bylo zajímavější, protože se o to začali zajímat i mladí lidé, kteří zrovna historii moc nemusí, nebo nemuseli. A díky tomu, že vznikly tyhle spory… Já jsem dokonce podezíral Roberta, že to udělal schválně, že tím zvýšil strašně sledovanost seriálu u mladé generace. Bylo to krásně zahrané a skvěle vymyšlené, prostě krásný seriál.
Nakolik si myslíte, že si tvůrce příběhů vycházející ze skutečných událostí může v zájmu prodeje díla dovolit fabulovat?
To je těžké. Vemte si, že se bránily rodiny za negativní věci, které podle historických dokumentů byly pravdou. Já jsem na jejich obhajobu říkal, že kdyby někdo o mém tatínkovi napsal to, co by mohl napsat, tak bych ho také bránil, přestože bych věděl, že se to tak stalo. To je normální reakce, za kterou se na příslušníky těch rodin vůbec nezlobím a chápu je, ale myslím si, že to oba dva – jak Robert, tak Tereza (Brdečková, pozn. redakce) chtěli točit co nejblíž skutečnosti. A nemyslím si, že bychom někomu záměrně ubližovali nebo že by tam bylo něco špatného. Takhle to bylo a takhle to bylo i zajímavé. Protože kdyby všichni byli ti princové, tak by to zajímavé nebylo.
