Jak se na vaší práci projevuje koronavirus?
Před omezením provozu jsme byli dobře rozjetí, byli jsme pozvaní na několik zahraničních velkých prestižních festivalů – do Litvy, do Norska, do Polska. A o tohle všechno jsme přišli. Směřovali jsme k tomu od začátku mého působení v tomto divadle a je za tím strašně moc práce. A když už se to začalo dařit a o našem divadle se začalo vědět v okolních státech, tak přišel covid a ten nám to zaříznul. Celkem statečně a obětavě jsme se pak účastnili šití roušek pro nemocnice, pro policii nebo pro metro, různých rozvozů a online aktivit. Jeden náš zaměstnanec se dokonce ocitl na citylightech magistrátu v rámci poděkování, ale frustrace roste, stejně jako ve zbytku společnosti.
Co se týče psychického zdraví, tak je to na lidech znát, ale myslím, že se zatím docela držíme. Člověk si musí vybírat informace, protože dnes jedou ty ruské konspirační weby, které šíří s velkou radostí fake news a lidé se toho chytají, že covid je jen chřipečka, že vás stejně tak může srazit auto. Já sleduji Petra Ludwiga, datového vědce, který se za celý rok ve svých prognózách ani jednou nespletl. Bohužel jeho prognózy teď jsou takové, že tomu se nechce věřit ani mně, i když mu důvěřuji, protože to je obrovská hrůza, co prediguje na nadcházející dva měsíce. Takže i v reakci na to jsme divadlo dočasně zavřeli. Takhle přežíváme. Za minulý rok jsme měli na online sto tisíc shlédnutí, což je myslím fakt pěkné číslo, které vypovídá o tom, že jsme se neváleli a že jsme se snažili plnit veřejnou službu tímto způsobem, když jsme ji nemohli plnit u nás v divadle na jevišti.
Uživí vás příspěvky od státu nebo jste už musel někoho propustit?
My patříme pod magistrát, pod město a mezi zaměstnanci nemám nikoho navíc. Pokud bych – zatím to po nás ještě nikdo nechtěl – své zaměstnance propustil, znamenalo by to, že rozšířím řady nezaměstnaných zoufalců v České republice a Praze vůbec. A následné škody budou mnohem větší, protože nás bude stát spoustu úsilí a peněz, abychom dali znovu dohromady tým, který jsme budovali sedm let. To to potom můžeme rovnou zavřít. To může vést v podstatě ke konci divadel. Buď to tedy vydržíme, nebo to může skončit totálním kolapsem. To je hodně katastrofický scénář. Když jsem nastoupil jako ředitel, divadlo bylo velmi podfinancované a vyměnilo se tu 90 procent zaměstnanců. A co se týče ekonomického nebo obchodního oddělení, tak tam úplně všichni. Ono najít do příspěvkové organizace kvalitního zaměstnance na pozici ekonoma v dnešní kapitalistické době, kdy v soukromém sektoru jsou úplně jiné peníze než ve státním, tak to je peklo. Musíte najít někoho, kdo to má rád. A zároveň to umí, protože všude jinde si vydělá dvakrát, třikrát víc, než co jim můžeme nabídnout.
Když podle vás začnete zase hrát?
To mě vyzýváte, abych si zavěštil? Myslím si, že budou různé fáze, jako že třeba teď se oteplí a situace se zlepší. Tedy pokud se ale naplní ty černé scénáře, které predigují datoví vědci, kteří se během roku zatím nespletli v počtu nakažených a mrtvých na tři měsíce dopředu, tak to pak může být taková hrůza, že se nedá vůbec odhadnout, co bude. Ale pravděpodobně se oteplí, takže naděje je. Ale jestli jsou ty dvě mutace tak nakažlivé, tak opravdu nevím. Taky jde o to, jestli lidem začne docházet vážnost situace, protože to, co nás vede, to je sice jedna věc, rozumím, proč nikdo už ničemu nevěří, ale já se snažím spoléhat se na vlastní rozum. Neprotestuji proti tomuto způsobu vedení tím, že nebudu nosit roušku. Těžko to odhadnout. My v pražských divadlech počítáme obecně s letním hraním, už se chystáme. V podstatě máme udělaný hrací plán na léto, nějakých šestnáct představení ve vlastním domě a kromě toho chystáme ještě nějaké akce v plenéru, buď nějaké zájezdy nebo různé projekty v Praze, kterých se chceme zúčastnit. To plánujeme. Jestli se ale začne v dubnu vážně nevím.
Představil byste nám některou z inscenací, které chystáte a která je podle vás hodně zajímavá?
Teď momentálně zkoušíme Zkrocení zlé ženy v překladu Martina Hilského, kterého tímto zdravím. Zvláštní na tom je, že to zkoušíme čistě v pánském obsazení. To znamená, že Kateřinu hraje Jakub Albrecht a Adam Vacula hraje Bianku. A je to taková študýrka… V Alžbětinském divadle to hráli mužští herci. My jsme k tomu došli tak, že se nám zdálo neúnosné, jak v druhé půlce Petruccio mučí Kateřinu hladem a nevyspáním, je to takové Guantanámo, to se takhle dneska nedá hrát, takže jsme došli k mužskému obsazení a je z toho takové zkoumání ženství z pohledu té mužské stránky lidstva. Jak si my muži představujeme, že byste vy ženy měly být, jaké vás chceme mít. To už je směšné samo o sobě, takže doufám, že se diváci budou bavit.
Kdo hraje hlavní mužskou úlohu?
Petruccia hraje Ondřej Veselý.
Vy jste to nazval študýrkou. To je asi nějaký divadelní slang, co to znamená?
Studie. Snažíme se jít do hloubky a opravdu to zkoumáme. Není to jen nějaké povrchní hraní si na ženy. Poctivě se snažíme v ženy převtělit. Snažíme se přijít na kloub ženskému myšlení. I když víme, že se nám to nikdy nemůže plně podařit. Zkoušíme chůzi na podpatcích a to jsou pro nás chlapy takové překvapivé objevy, když si to vyzkoušíme sami na vlastní kůži, že stěží chápeme jejich dopad. Třeba při chůzi dávat váhu do boků. To je hodně zajímavé. Baví nás to, spolupracujeme na tom s kolegy z Polska, mám tam Maćka Prusaka jako choreografa, a scénografa Mirka Kaczmarka. Oba jsou vynikající a zvyklí pracovat na evropských scénách. Líbí se mi spolupracovat s lidmi, kteří jsou otevření a mají minimálně evropský rozhled. Je to velice inspirativní.
Co by vám pomohlo ze strany vlády nebo magistrátu? Co by vám usnadnilo život?
To, co by pomohlo nám všem – vidíme, že tu je naprostý chaos a lidé už nevěří ničemu a já se jim vůbec nedivím. Problém je v tom, že nikdo nic nevysvětluje. Nevysvětluje, proč se co dělá. Aby to byla normální diskuse. 1. září, když začala sezóna, protože sleduji ta data a viděl jsem, že hrozí pořádný průser, tak když se na Titaniku ještě všude veselo tančilo, muzikanti hráli a pilo se šampaňské, tak jsme se v divadle sešli všichni na schůzi, kde jsem se snažil všem vysvětlit, proč je důležité nosit roušky a proč je nutné, aby se jednotlivé skupiny zaměstnanců oddělovaly od sebe. Všichni to pochopili a proto pravidla dodržovali. Pak, když jsme měli covid v divadle, tak bylo míň lidí v karanténě. Přál bych nám všem, abychom si byli vědomi, jak se věci mají a neřídili se jenom frustrujícím pocitem, že nás vláda ničí. Ten pocit mi k ničemu není. To vede akorát k tomu, že když mi někdo nabídne vysvětlení, které ten pocit jenom posiluje, tak potom si člověk řekne, že to je celé jenom na prd, vykašle se na všechno a bude protestovat třeba tím, že nebude nosit roušku. Ale to je k ničemu! Od vlády už neočekávám cokoliv soudného. Musíme se spolehnout na vlastní zdravý rozum. Já bych nám všem přál někoho, kdo je schopen věci vysvětlovat a celé to systémově řídit. To bych nám opravdu všem přál.
Michal Lang
Narodil se 24.5.1964 v Praze.
Absolvent DAMU, obor režie.
V 90. letech byl v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, pak v Činoherním klubu Ve Smečkách a v Divadlo CD 94 v Celetné, režíroval ve Švandově divadle a potom mu šéfoval, stejně jako divadlu v Liberci a nyní je sedm let ředitelem Divadla na Palmovce. Hostoval také v Českých Budějovicích, v Ostravě nebo v Jihlavě.
Matka jeho dvou, nyní dospělých synů zemřela před 11 lety na rakovinu.
Velkým koníčkem mimo divadla je hudba, kterou také skládá, a je dlouholetým hráčem na bicí nástroje.
