V letošním roce se také završí 515 let, co byl dokončen Michelangelův David a poté slavnostně dopraven před vladařský palác. Veliká socha z carrarského mramoru zpodobňuje biblického hrdinu ve chvíli, kdy chce čelit Goliášově útoku. Během věků ji třikrát poškodili a před půl druhým stoletím přestěhovali pod střechu Galleria dell´Accademia. Na ústředním florentském náměstí ji zastupuje kopie. Tvůrci Davida, který dokázal do nádherného díla převést kamenný blok odolávající snahám jiných sochařů, nebylo ani třicet roků.
Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni se narodil 6. března 1475 v Caprese do zámožné rodiny starosty a obchodníka. Dráha kupce jej nelákala, už jako chlapec toužil tvořit. Přes otcův odpor se stal učedníkem v malířské dílně Domenica Ghirlandaia. Navzdory mnohostrannosti svého talentu, typické pro tvůrčí osobnosti, se Michelangelo považoval především za sochaře. Jeho obrazy postrádají měkkost, líbivost i podružné detaily prostředí. Podobají se dvourozměrným, barevným sochařským kompozicím, což je zvláště patrné na zpodobnění Svaté Rodiny.
Umělecké prostoupení malíře a sochaře zajímavě dokládá reliéf „Madona na schodech“, jeho první větší dílo. Jako sedmnáctiletý ho vytvořil pro svého mecenáše, florentského vládce Lorenza Nádherného, který nedlouho poté zesnul. Lorenzova mladého chráněnce čekal dlouhý život naplněný prací, kdy dostával reprezentativní zakázky od florentské republiky, velmožů, papežů, ale také intelektuálními a fyzickými zápasy … a osamělostí. Michelangelo nebyl klidná povaha, jeho vznětlivost, neústupnost (hádal se i s papežem), zásadovost a náročnost jej stála víc než nos zlomený v mládí.
Ani doba, v níž Michelangelo působil, nepředstavovala oázu míru. Renesanční Itálií zmítaly války a různé konflikty včetně hnutí fanatického mnicha Savonaroly. Přesto vznikala nádherná umělecká díla a skvostné stavby. Michelangelo k nim přispěl architektonickými návrhy (i se stavebním dozorem), k nimž patří Bibliotheca Medicea Laurenziana, Kapitolské náměstí, ústřední prostor a kopule baziliky sv. Petra ve Vatikánu nebo sakristie kostela San Lorenzo, kterou zdobí také jeho skulptury.
Z úctyhodného počtu soch, které Buonarroti vytesal, získaly kromě Davida nejvíce obdivu něžná, precizní a dojímavá Pieta ve vatikánské bazilice sv. Petra, majestátní Mojžíš pro náhrobek papeže Julia II., Vzkříšený Ježíš nebo nedokončená, ale přesto mistrovská sousoší: Pieta s Josefem Arimatejským (či Nikodémem) a Pieta Rondanini, jeho poslední práce.
Stejně úchvatným dílem jako Michelangelovy sochy je monumentální výzdoba Sixtinské kaple, nástropní freska Stvoření světa a freska na oltářní stěně Poslední soud. Stihlo je však i odsouzení za brutální styl a nahotu, fresky byly dodatečně přizahaleny. Příběh jejich extrémně náročného vzniku inspiroval velkofilm, u nás promítaný pod názvem „Ve službách papeže“ (The Agony and the Ecstasy, 1965); byl hereckým koncertem Charltona Hestona a Rexe Harrisona. Snímek čerpal ze stejnojmenné Michelagelovy biografie amerického životopisce Irvinga Stonea (vyšla r. 1961). Autor využil umělcovu korespondenci a výzkumy jeho sochařské techniky. Přes nesporné kvality Stoneovy knihy nabízí umělečtější a výstižnější zachycení sochařova života román Kámen a bolest (1942) od českého spisovatele Karla Schulze.
Michelangelo žil skromně, neokázale, nepříliš společensky, nedbal o sebe. Byl subtilnější nevysoké postavy, jeho tvář s výraznými rysy a pokřiveným nosem by stěží kdo označil za pohlednou; zdá se, že sochaře jeho vzhled trápil. Snad proto umělec nevytvořil oficiální autoportrét, ale několikrát ukryl svoji podobu ve svém díle. Hodně prozrazuje v básních, své intimní zpovědi. „Ať osud do mne sebevíce bije, ať sebevíc mě raní, čím více strádám, tím víc plápolám.“ Sonety a madrigaly vznikaly příležitostně po Michelangelově šedesátce. Osloví nás umělcovy zkušenosti, filozofické myšlenky a úvahy o umění, smrti, kráse a lásce. „Na světě existuje jen jedno hrdinství: vidět svět takový, jaký je, a milovat ho.“
Verše nám dají nahlédnout do nitra geniálního tvůrce a muže, s nímž sice byl spojován jeho obdiv a úcta k vzdělaným a bystrým ženám (třeba básnířka a sochařova múza Vittoria Colonna), ale žádný prokazatelný milostný vztah. V časech renesance se homosexualita vyskytovala coby nijak neobvyklá, diskrétní záležitost; Michelangelo by v současnosti patřil mezi gaye. Ale kdo ví, možná by ve své hrdosti a niternému soužení ukrýval svoji sexuální podstatu i dnes.
