Šéfredaktor legendárního časopisu Sorry, který vychází již přes 30 let, o vtipech, (ne)korektním humoru nebo o tom, jestli si myslí, že Sorry bude pokračovat, i když on už půjde třeba do důchodu.
Samotný Fefík tomu ale moc nevěří, čtenářská základna totiž stárne spolu s časopisem.
Když jsi byl na vysoké, předchůdcem Sorry byly tvoje Bobkové listy, které hodně šily do režimu. Kdyby vycházely dnes, myslíš, že bys byl také vnímaný jako takový průšvihář?
Ne, Bobkové listy byly velice jemný, konzervativní plátek. To bylo tak na úrovni povídek Šimka a Grossmana, když si budu hodně fandit. A zabývali jsme se Jaroslavem Haškem, to nebylo žádné šití do režimu. Až potom časem, když jsem začal spolupracovat s kolegy Pažoutem a Vaškem Bartuškou, ti se do toho trošku obuli.
Řekl bys, že Sorry dnes šije do režimu?
Sorry do režimu šije málo.
A do čeho šije?
Sorry už dneska do ničeho moc nešije, protože doba, kdy se dalo do něčeho šít, to byla první půlka devadesátek a pak už nás převálcovala ostatní média, už jsme byli jenom humoristický časopis. Nedalo se ani říct nějak hodně satirický nebo kritický. To už dneska zvládnou jiná média mnohem líp.
Někdy mě překvapí, že – v tom dobrém slova smyslu – nemáte zábrany, nejste pod autocenzurou, nedržíte se při zdi.
Autocenzuru má každý autor nastavenou jinak. Několikrát mě překvapí otevřenost některých vtipů mých kolegů, ale jsme otevřený časopis, tak si říkám, že když to tak vidí, tak to tak bude. Občas se ozve nějaký čtenář „to jste přehnali, to bylo moc,“ ale já říkám, že je to jeho názor. Jsme otevřená tribuna autorů, tak co?
Nemáš někdy obavy, že ta reakce může být až smrtelná? Nesedí ti v hlavě, jestli vás kvůli tomu někdo nepřijde zabít?
Já jsem měl pouze jednou trošku obavy, když zavraždili Kočku, tak jsme měli na titulní stránce Kočka leze dírou. To jsem si říkal, že mi někdo rozbije pusu… ale nestalo se tak.
Nic vám není svaté, ale o tom humor je, že? Snahy o korektnost nebo cenzurování humoru jsou cesta do pekel, řekla bych.
To je cesta do pekel, protože humor má vážná témata zlehčovat, zpřístupňovat je, řešit je s nadhledem a hyperkorektností se dostaneme, jak říkáš, akorát do pekel.
Na druhou stranu propagátoři korektnosti mluví o lidech, kteří můžou být citliví. Tendence ke korektnosti vznikly jako důsledek šikany nebo znevažování menšin. Kde najít tu zlatou střední cestu?
Nevím. Ale zase si myslím, že k citlivým lidem se náš časopis nedostane. Když si ho nekoupí… (smích)
Jací jsou čtenáři Sorry za těch 32 let?
Čtenáři stárnou s námi. Což se dalo čekat, ale na druhou stranu mě to přesto zaskočilo. Nemám pocit, že by přibývali noví.
Jakou máš vizi do budoucna? Myslíš, že je ten projekt spojený s tvojí osobou, nebo že Sorry překoná i tebe a bude vycházet navěky?
Já bych rád, aby mě to přežilo. Ráno jsem se necítil moc dobře, tak jsem si říkal „alespoň, aby to Sorry přežilo…“ (smích) Ale na moc dlouho to potom nevidím.
Jak vidíš spojení Sorry, s hospodskou kulturou s alkoholem?
Určitě to tam je, protože pořád do těch hospod chodíme, i když je pravda, že kouřit už musíme chodit ven a piv vypijeme míň, zaprvé z důvodů ekonomických a za druhé už nám to prostě tak nespaluje.
Nevím, jestli to můžu říct, ale ty jsi kontrolovaný alkoholik.
Kontrolovaný alkoholik, ano.
Jak se dá žít, fungovat ve společnosti a být kontrolovaný alkoholik? A jak se třeba dá žít a nebýt přitom alkoholik?
Já jsem se kontrolovaným alkoholikem stal, protože moje paní psychiatrička řekla: „Jsou dvě možnosti. Je suchý zákon a to bych ti nedoporučovala, protože ty v té hospodě žiješ, takže hrozí, že se po šesti nedělích oběsíš. To asi nebude ta pravá cesta. Takže prostě zkus tu svou spotřebu snížit na 30 procent.“ No a to je ta kontrola.
A to se ti podařilo?
Myslím, že se mi to podařilo tak na 40, 45. Ale stačí to.
Jak vnímáš propojení alkoholu s naší kulturou, ale zároveň také to, že nám alkohol třeba vzal i přátele?
Zrovna včera jsme si o tom povídali před hospodou na cigárku a kamarád říkal: „Já vždycky, když se připiju, tak jsem najednou rád na světě.“ A mám obavy, že kdyby se nepřipil, tak by ho tato myšlenka nikdy nenapadla, chodil by po světě a nebyl by tu rád. Takže já jsem radši, když se připije a je veselý.
A co to riziko?
No, kdo s čím zachází…
Jak u tebe probíhá tvůrčí proces, jak poznáš dobrý vtip?
To by mě taky zajímalo. Paměť už nemám takovou jako dřív… ale těch vtipů je několik typů, a když se moc opakují, tak to člověk pozná, už je mu to protivné. Málokterý vtip už mě překvapí svým řešením, svojí pointou – a takový vtip se mi líbí.
Říkáš, že je několik typů vtipů, mohl bys je říct?
Spíš myslím témata, nebo způsob humoru. Něco jsou slovní hříčky, že zaměníš jedno písmenko… Anebo pak jsou situace, třeba pán stojí s kyjem za rohem a čeká na tebe. A tenhle vtip můžeš udělat na 30 způsobů, ale když už jich je 130, tak je to trošku únavné.
Pamatuješ si hodně vtipů, vyprávíš vtipy?
Ne, vůbec, já nevyprávím vtipy, já si nepamatuju nic. Já anekdoty neudržím ani do příští anekdoty.
Co pro tebe bylo za těch 32 let v Sorry nejzajímavější?
Nejradši vzpomínám na ty úplné začátky, kdy fungovala zakladatelská soudržnost. Kdy jsme se scházeli opravdu každý den a něco jsme vymýšleli… scházeli jsme se v Karlíně, v galerii Mimo, k tomu nějaké ty veselé kalíšky… A to byli kamarádi, bylo nás šest, sedm a scházeli jsme se skoro denně. A byli jsme i na nějakých výletech, vykopávali jsme Štěchovický poklad, pak byl filmový festival ve Velkém Šenově, Šenovskou svini jsme dělali dva ročníky. To byly fajn věci, na které rád vzpomínám.
Zajímalo by mě, jestli vás někdo žaluje, žaloval, chystá se žalovat…
Nás žalovali ještě když byl Fámyzdat. To byla ta nejslavnější žaloba, kdy nás zažaloval komunistický poslanec. Už byl v novém parlamentu, ale komunistický poslanec Kostya. Pro urážku Václava Havla jakožto prezidenta, hlavy státu. To bylo trošku vtipné.
Paradoxní!
Takže jsem dokonce byl na výslechu u pana kapitána… dneska už bude asi výš, protože se jmenoval Pravda a když se jmenuješ Pravda… ten už musí být minimálně plukovník (smích). Byl jsem u něho na výslechu a než se něco vyřešilo, tak soudruha Kostya zemřel. Takže nežalovat, nežalovat na Fámyzdat, na Sorry…
Přečetla jsem si na Paměti národa tvůj barvitý popis 17. listopadu. Mám dojem, že v tom 89., 90. roce jsme si to představovali jinak, než jaké to je dnes. Jak to vnímáš ty? Co tě štve na současném systému a co se ti naopak líbí?
Co mě štve, to vůbec nemá smysl říkat. Líbí se mi to, že já si můžu pracovat, můžu psát, o čem chci, kdy chci, jak chci, můžu publikovat, práce mě baví… a to mi umožnil až ten nový režim. Za bolševika bych chodil někam do závodních časopisů ČKD, v 7 ráno na píchačky a tam bych psal, kdyby ten režim nepadl, možná ještě do dneška o hrdinech socialistické práce a o brigádách a závazcích. Já jsem si to užil jeden rok a to nebylo úplně…
Ty jsi byl v ČKD, aby ses dostal na vysokou školu, že? Jaké je tvoje životní krédo? Co myslíš, že je v životě důležité, a co naopak důležité není a není potřeba se tím tolik zabývat?
Já mám svoje životní krédo, které jsem si opsal jednou, když jsem byl na reportáži ve firmě,
která prodávala šaty, jmenovala se Petr a Lucie a sídlila na ulici Milady Horákové, tehdy Obránců míru. A ti tam měli na dveřích napsáno „Nic na světě nám nepatří, jenom čas,“ což je Senecův citát. A to je moje životní krédo, takhle, z tohoto úhlu nahlížím na svět, sebe a problémy kolem.
Zdroj: Autorský text
Na celý rozhovor v A11 TV se můžete podívat zde: https://tv.a11.cz/video/19103-milan-fefik-podobsky-sefredaktor-sorry/
