Prostě takové dějinné paradoxy. O těch však tehdy nikdo nepřemýšlel. Podle závěrů Berlínského kongresu (13. 6. – 13. 7. 1878), jehož cílem bylo urovnat poměry na Balkáně po uzavření míru mezi Tureckem a Ruskem. připadly Bosna a Hercegovina rakouské monarchii. Obsazování Bosny a Hercegoviny ze strany Rakouska-Uherska probíhalo mírně a v poklidu, turecké posádky však závěry berlínské konference ignorovaly. 2. srpna 1878 v krvavém střetu u Maglaje (odtud maglajz) padlo v obklíčení několik desítek rakouských vojáků. Jedním z ohnisek tureckého odporu se stal opevněný turecký tábor u Doboje, který měli dobýt příslušníci 54. pěšího olomouckého anebo 8. brněnského pluku.
K táboru dorazili vojáci rakousko-uherské armády 2. září a vzápětí se zapojili do potyček kolem ležení. Turci měli zjevnou přesilu a ani po třech dnech se nedařilo Rakušanům jejich postavení dobýt. K poslednímu útoku došlo 6. září, kdy rakouská armáda vešla do prázdného tureckého tábora. Kromě stanů, zbraní, munice a další kořisti v něm našla také dvaatřicet zohavených bezhlavých mrtvol zajatců. Není známo, proč Turci svůj tábor, po tři dny tak bráněný, najednou opustili, snad kvůli velkým ztrátám a vnitřním neshodám.
Rakousko-uherská armáda obsadila při tomto tažení i Sarajevo. V konečném důsledku však tato invaze Rakousku-Uhersku štěstí nepřinesla, protože právě zde byl ironií (či zákonitostí?) dějin 26. července spáchán známý sarajevský atentát a při něm zabit následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este s chotí, kněžnou Žofií, rozenou hraběnkou Chotkovou. Tím začala 1. světová válka, kterou Rakousko-Uhersko prohrálo a poté se rozpadlo.
Obsazení Bosny a Hercegoviny došlo odrazu i v lidové tvořivosti v podobě písně začínající slovy „Za císaře pána a jeho rodinu, museli jsme vybojovat Hercegovinu, ach jo….“
