Po sametové revoluci opravdu nastala doba, která se nesla ve znamení svobody i radosti nad tím, že jsme se konečně zbavili vlády komunistů. I když popravdě u kormidla byli spíš než obyčejní komunisté různí kariéristi, oportunisti a také psychopati, jimž jde především o moc a možnost manipulovat druhými, jak to definuje profesor Koukolík ve své knize Vzpoura deprivantů. Pak se tyto „figury“ ze strachu před oprávněným hněvem lidu schovali někam do kouta, jenomže poměrně brzy se otřepaly, a už je tu máme zas.
Určitě nejsem žádný přítel starých pořádků a skutečně oceňuji tu úžasnou změnu, ke které došlo – že si ve volbách nemusíme vybírat jen z kandidátů jedné strany, že nemusíme povinně s mávátky do průvodů, že nám domovní důvěrnice nekontroluje výzdobu oken československou a sovětskou vlaječkou. A rozumím těm, kteří si s velkým vděkem tento den připomenou a zapálí na jeho památku svíčku. Jenže „hydra nesvobody“ nikdy nespí. A pod heslem: „Buďte rádi, že máte demokracii,“ se nám snaží vybojovanou svobodu znovu ukrást.
Jedním z hlavním požadavků sametové revoluce bylo právo na odlišný názor. A na respekt k němu. Dnes už na sebe ale „protivné“ tábory pohlížejí téměř s nenávistí a častují se jmény jako pravdoláskař a kavárník nebo konspirační teoretik, ruský šváb či čínský troll. Pro vzedmuté emoce a pěnu u pusy se ale úplně ztrácí možnost najít kompromis a domluvit se. Zatímco na sebe oba tábory „hážou bomby“ a dokonce se dovolávají i zavedení cenzury, samozřejmě na ty druhé, třetí vzadu se směje. A dál utahuje šrouby v nově se rodícím světovém řádu, kde bude každý nekonečně oddělen od bližního svého – staří od mladých, děti od rodičů, muži od žen, chudí od bohatých, bílí od barevných – a tak bude bezmocně vystaven jeho příkazům. Jedinou šancí proti neosobnímu systému, který čím dál tím víc vystrkuje drápy, je znovu najít společnou řeč, díky které se tenkrát podařilo zlo porazit. Dokážeme to ale ještě?
