„My, občané, protestujeme a pobouřeni voláme, copak si nevážíme významného kulturního a historického dědictví našich předků?! Neprůhledný majitel z Kypru chce na místě historické vily se zahradou v památkové zóně vybudovat čtyřikrát větší pětipodlažní dům a zastavět i okolní zeleň. Stavební úřad obyvatele v sousedství neobeslal, jak v místě běžně činí, pouze vyvěsil oznámení na úřední desce. MČ Praha 5 s demolicí zásadně nesouhlasila a podala proti ní námitky, ale stavební úřad nepochopitelně zbourání vily povolil,“ stojí v petici.
Ano, záměr se nelíbí ani vedení radnice Prahy 5, ta ve stavebním řízení podala námitky. Neuspěla, podle místostarosty Radka Janouška i z důvodu kladného stanoviska magistrátních památkářů a absence námitek ze strany sousedů. Odvolání proti vydanému povolení radnice nepodala, ale chce s investorem jednat.
Vila Tichá 1276/6 byla postavena v roce 1912 v rámci nově vznikající zástavby na jižním svahu Petřína nad Smíchovem. Vznikl tak jedinečný urbanisticko-architektonický celek s charakterem zahradního města. Označuje se jako Hřebenky a dnes je chráněn jako památková zóna. V téže uličce se nachází známá vila rodiny sochaře Čeňka Vosmíka, projektovaná patrně Josefem Fantou.
Žádost o stavební povolení podal současný vlastník vily, společnost Tichá 5, s.r.o., jejímž majitelem je kyperská společnost, jejíhož vlastníka se z otevřených zdrojů nepodařilo dohledat.
Městská část Praha 5 s demolicí vily a stavbou bytového domu nesouhlasila a podala proti žádosti vlastníka o stavební povolení námitky. Obsáhle, včetně podrobných propočtů a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, vysvětlila, proč stavební záměr znamená „degradaci cenného charakteru celé lokality“ a že je jím „zásadně ohrožen udržitelný rozvoj území a narušen urbanisticko-architektonický charakter lokality.“
Stavební úřad ovšem námitky městské části zamítl, aniž by se jimi blíže zabýval, načež 30. května 2023 povolil demolici vily Josefa Schieszla a zároveň umožnil na jejím místě výstavbu čtyřnásobně větší pětipodlažní luxusní rezidence rozměrů bytového domu, sestávajícího z jediného bytu pro tři osoby o užitné ploše přes 1566 m², s bazénem a fitness. Kvůli své velikosti má být novostavbou zastavěna i takřka celá k vile přiléhající zahrada.
Vila samotná není architektonicky nijak vynikající – ostatně neznám ani jejího projektanta. Významná je ale tím, že v ní bydlel Josef Scheiszel, spolupracovník prezidenta Masaryka. Jeden z největších politiků první republiky Antonín Švehla o něm řekl Karlu Čapkovi, že Josefa Schieszla považuje za „jednoho ze čtyř slušných byrokratů, které u nás zná.“ Pojďme se na osobnost bývalého šéfa politického a legislativního odboru Kanceláře prezidenta republiky Josefa Scheiszla podívat podrobněji.
Josef Schieszl se narodil roku 1876 ve Ždánicích na Moravě, počátkem roku 1884 přesídlili Schieszlovi rodiče do Bučovic. V letech 1889–97 studoval Josef Schieszl na českém gymnáziu v Brně. Po maturitě a jednoroční vojenské službě odešel Schieszl studovat práva na českou univerzitu v Praze. Studia ukončil v roce 1902 a v následujícím roce získal titul doktora práv. V roce 1904 vstoupil Josef Schieszl do služeb advokátní komory v Praze. Po třech letech se stal sekretářem komory. Jejím zaměstnancem zůstal až do roku 1920.
Krátce po absolvování univerzity se stal Josef Schieszl pražským dopisovatelem brněnských Moravských rozhledů a zanedlouho se začaly objevovat i další jeho příspěvky v odborných právnických periodikách i v denním tisku. Jeho články z předválečné doby svědčí o vzrůstajícím zájmu o sociální a hospodářské otázky.
V roce 1907 uzavřel sňatek s Ludmilou Gebauerovou, dcerou profesora Jana Gebauera. V roce 1908 se jim narodil syn Jan a dva roky poté dcera Olga.
Účast poručíka Josefa Schieszla v první světové válce skončila šťastně: po šesti dnech, kdy v kasárnách na Pohořelci byl vyreklamován jako nepostradatelný (údajně jako jediný Čech v obvodu pražského vojenského velitelství). Za tento vývoj událostí mohl vděčit přímluvě manželky prezidenta advokátní komory Friedricha Kaufmanna, jež zřejmě pronikla až k místodržiteli hraběti Coudenhovovi, ale zejména nepořádku vládnoucímu v rakouské válečné mašinérii.
V roce 1918 se podílel na zformování České státoprávní demokracie jako nové politické formace sdružující národně-liberální proudy v českých zemích. Za tuto stranu (od roku 1919 Československá národní demokracie) byl Schieszl po převratu vyslán do Revolučního národního shromáždění,.
K 1. srpnu 1920 vstoupil do služeb Kanceláře prezidenta republiky jako šéf politického a legislativního odboru a ukončil své členství v národně demokratické straně; nepodílel se pak už na stranické politice.
Svou práci v Kanceláři prezidenta republiky opustil Josef Schieszl jen na krátkou dobu – od 18. března do 12. října 1926 – kdy byl povolán do Černého druhé úřednické vlády jako ministr sociální péče a správce ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Je známo, že o úřednické vládě se uvažovalo již delší dobu a že jedním z kandidátů na jejího předsedu byl právě Josef Schieszl (iniciátorem téhle myšlenky byl Jiří Stříbrný).
Po skončení ministerského mandátu se vrátil do služeb prezidenta Masaryka. Když na Hrad nastoupil Edvard Beneš, Scheiszl mu dvakrát nabídl svoji rezignaci, ale v pozici zůstal. Po Mnichovu Schieszl demonstroval svůj odmítavý postoj k probíhajícím změnám – 26. listopadu 1938, čtyři dny před nástupem Emila Háchy, požádal o udělení šestinedělní dovolené a dnem 31. ledna 1939 odešel do výslužby.
Jméno Josefa Schieszla zůstane ovšem spojeno především se Společenským klubem, k jehož iniciátorům a čelným představitelům patřil (byl jeho dlouholetým jednatelem). Společenský klub, který během dvou roků své existence získal 1100 členů, se stal místem, kde v luxusním prostředí Sylva-Tarouccova paláce na Příkopech (známější jako Savarin) byly navazovány užitečné kontakty mezi politiky a kulturními činiteli z Československa i zahraničí. Josef Schieszl úzkostlivě dbal o udržování přátelské atmosféry v klubu, v němž chtěl sbližovat představitele různých politických směrů.
Po odchodu do důchodu žil Josef Schieszl v ústraní. Pozornosti gestapa za války neušel (byl dvakrát vyslýchán), okupační moci se ale nezdál nebezpečný.
O návrat do politiky se Josef Schieszl po roce 1945 nepokoušel. Vedle věkových důvodů a ztráty důležitých osobních kontaktů působila zřejmě i skutečnost, že Schieszl se svými kolegy z vedení bývalého Společenského klubu musel od léta 1945 čelit nařčení z protižidovského jednání, jehož se měli dopustit v prosinci roku 1938 vyloučením některých židů z klubu. Obviněným z činu proti národní cti se teprve na jaře 1947 podařilo dosáhnout zastavení řízení a prokázat, že v prosinci 1938 šlo o vyloučení členů, kteří neplatili členské příspěvky. Stín nepříjemného podezření však zůstal.
„Studium materiálů obsahujících údaje o životě Josefa Schieszla po roce 1948 je smutným čtením dokládajícím nepříjemná příkoří, jimž byl stárnoucí a nemocný Schieszl vystaven, ať už šlo o nátlak na odevzdání bytu v Tiché ulici na Smíchově, kde prožil téměř všechna léta po svém příchodu do Prahy, odnětí penze v roce 1953, důsledky měnové reformy či ponižující rituály při volbách,“ uvedl Jiří Křesťan, historik a archivář, který se zabýval zpracováním Scheiszlovy písemné pozůstalosti. (A je i autorem tohoto Scheiszlova životopisu, byť jsem ho z pochopitelných důvodů musel zkrátit).
Život Josefa Schieszla se uzavřel v Praze dne 10. března roku 1970, pohřben byl do rodinné hrobky Gebauerových na Vinohradském hřbitově.
Zdroje: Jiří Křesťan: JUDr. Josef Scheiszl a jeho písemná pozůstalost, Národní archiv ČR + Wikipedie + petice.com
