A tím Žižku zradil. Z bývalých spojenců se stali nepřátelé na život a na smrt. Reálné nebezpečí však Čeňkovi z Vartemberka ze Žižkovy strany však začalo hrozit, až když se Žižka koncem roku 1422, po roztržce s tábority a Pražany, přesunul do východních Čech a začal tam ničit Vartemberkovy majetky.
Jako místo střetu, který by měl rozhodnout o dalších osudech východních Čech, vybral tehdy již slepý vojevůdce s pomocí svých společníků asi padesát metrů vysoký povlovný vrch Gothard nedaleko Hořic v Podkrkonoší. Husité kolem něj a kostelíku na vršku vystavěli vozovou hradbu z asi 120 vozů. K tomu měli zhruba 3000 bojovníků, z toho přibližně 300 jezdců. Rytíři Čeňka z Vartemberka tak museli útočit do kopce a mnozí z nich proto raději sesedli z koní a útočili opěšalí.
Husité na jejich útok odpověděli palbou, přesto se některým útočníkům podařilo proniknout až k vozové hradbě. Žižka v té chvíli nechal hradbu otevřít a provést výpad, takže útočníci byli nuceni ustupovat ze svahu dolů. Boj byl po dlouhou dobu poměrně vyrovnaný, posléze však Žižka nabyl rozhodující převahy a asi až po třech hodinách boje zde 20. dubna 1423 zvítězili. Tím výrazně upevnili své postavení ve východních Čechách, kde dosáhli ještě další četných vítězství. Čeněk z Vartemberka z bitvy vyvázl bez zranění, ale zemřel již o dva roky později na mor na hradě Veliš. Před smrtí se patrně opět vrátil ke kališnictví.
Místní obyvatelé díky Žižkovu vítězství potom začali vrch Gothard považovat za posvátný a zázračný. Zdejší písmák F. J. Vavák, zachycený v Jiráskově díle F. L. Věk, například připomíná, že lidé si chodili na kopec pro zázračnou vodu i kousky hlíny a opalovali tam obilí, to vše pak roztloukali na prach, přidávali ho do mouky a věřili, že mouka jim díky tomu zázračně nabude. Zajímavé je i to, že mohyla Mohejlík, na níž je dnes umístěn památník této bitvy, byla podle archeologických výzkumů J. S. Jandery navršena uměle, a to již dávno před touto památnou husitskou bitvou u Hořic.
